Tenhle týden se znovu vynořila kauza CEFC, tentokrát ve finanční dimenzi. Na pořadu je tvrdé zeštíhlování a rozprodej aktiv, za účel uspokojování věřitelů a snížení zadluženosti. Ujištění, že se někdo ujme devítimiliardové dolarové investice do nákupu balíku akcií v Rosněfť, kde již uplynuly všechny lhůty, lze brát vážně: jde o hodně.
Ještě nejsme s příběhem zdaleka u konce, ale struktura financování expanze tohohle konglomerátu, který dluží ekvivalent sedmi miliard dolarů splatných do konce června, asi desetinásobek svého zisku za rok 2016, je opravdu zarážející. To je to, co nakonec vyvolává největší otázky.
Nečekám, že by si bonitu investora měl prověřovat zrovna Jaroslav Tvrdík, a dokonce ani prodávající, který chce „kasírovat“, se nemusí nezbytně nutně starat o to, jak protistrana svoji část transakce financuje, pokud si vytvoří dobře zajištěnou strukturu vypořádání transakce. Tedy pokud jej nezajímá, co s prodanými aktivy bude dál. O řád více by to mělo zajímat lidi, kteří v očekávání velké expanze s CEFC v zádech objednali třeba letadla a měli Číňany za likvidního a hlavně dlouhodobě solventního partnera.
CEFC možná propustí polovinu zaměstnanců. O práci přijde přes 10 tisíc lidí
Co člověku musí opravdu vrtat hlavou je, kdo takhle pokřivenou kapitálovou strukturu mohl financovat v Číně samotné. CEFC se koneckonců pouštěla do obchodů s typicky mnohaletou návratností a platila vysoké násobky očekávané tvorby volného peněžního toku. To by předpokládalo silné kapitálové zázemí, ale CEFC zjevně financovala akvizice ve výrazné míře prostřednictvím krátkodobých úvěrů. Velký podíl na celkové expozici vůči CEFC přitom mají čínským státem ovládané banky.
Musely dostávat finanční výkazy, pravděpodobně v měsíčních intervalech, a jsou jenom čtyři možnosti, jak se to mohlo stát.
Buď dostávaly výkazy, které skutečnost nezobrazovaly „věrně a pravdivě“, a pak jde o podvod, za který nemůže mít problémy jenom poradce našeho pana prezidenta Miloše Zemana, delší dobu nezvěstný pan Jie.
Druhá možnost je, že finanční výkazy nebyly výrazně „cinknuté“, a pak v tom jel samotný management financujících subjektů. To je horší, protože takovou strukturu by instituce typu Čínské rozvojové banky neměly financovat, jelikož je nevyvážená, riskantní a každý výkyv na trhu její pozici ohrozí.
Je zde třetí možnost, že CEFC byla svého druhu hybridní „proxy“ strukturou po celou dobu. Zkrátka tvrdila, že je soukromá, ale pokud se nepodaří například krátkodobé pozice na trhu refinancovat nebo se nepodaří emise kapitálu, pak nastoupí do transakcí finanční instituce tak či onak zjevně napojené na čínský stát. Ten z těch či oněch důvodů nechtěl být vidět a nyní vystupují jeho prodloužené ruce jako vynucení zachránci.
To není tak od věci, protože nejen Trumpova Amerika, ale i klidné Německo se otázkou čínských investic zabývá velmi intenzivně. To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou, a tohle může být modus operandi.
Čtěte první díl čínské hádanky:
Kde je Jie? Zmizelý Zemanův poradce je další výstrahou opicím od „předsedy všeho“
Představa, že přinejmenším formálně soukromé čínské investice se prostřednictvím záchranného „bail-outu“ spočívajícího ve vstupu státem ovládaného fondu CITIC do mezinárodní struktury CEFC stávají státními, by jinde vyvolala mnohem víc otázek než v Česku. Tady tohle téma nějak nerezonuje, oficiálně je Hrad rád, že přichází „ještě silnější“ hráč.
Už vůbec nehovořme o Spojených státech, které se čínskými investicemi v USA hodlají zabývat s Trumpovskou rozhodností. Existuje ale i umírněné stanovisko.
V každém případě se budou na Západě včetně EU čínské investice posuzovat o řád přísněji než doposud a bude se tvrdě tlačit na reciprocitu. V Česku jsme v klidu, neboť žádná akvizice, která by transferovala pronikavé technologické české know-how do čínských rukou se tady (zatím) neodehrála. Číňané budou prodávat buď rychle a se ztrátou, nebo budou na získaných pozicích sedět a přemýšlet, jak se dostat na nějakou návratnost.
V možném vysvětlení nastoupí varianta číslo IV: v čínském finančně-investičním sektoru je zkrátka hybridní státně-soukromý bordel, který ani strýček Si nezvládá bez následků uklízet.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
