Loni se podařilo rozmontovat Ministerstvo informatiky ČR. A se začátkem nového roku se rozvířila debata, zda to bylo dobře. Rozhodně se nedá říci, že by „agendu informační společnosti“ převzal premiér, jak bylo slibováno. Není překvapením, že premiérovi je informační společnost celkem, jak se říká, vuřt. V červnu zřízená Rada pro informační společnost je zticha, a dokonce nenahrazuje již prošlé a notně omšelé „státní strategie“. Tak mizí nejen informační, ale i „broadbandová“ státní politika. Většině rozumných to moc nevadí, protože nějaký hmatatelný rozdíl - kromě absence pár desítek stránek papíru - se nekoná.
Nicméně je zřejmé, že stát by roli CIO – „chief information officer“ - potřeboval. Nutně. Neříkám tím, že ministerstvo informatiky tuhle roli plnilo. Nicméně žádnou větší firmu (a stát je sakra velká firma) nelze dnes řídit bez fungující informační infrastruktury. Šéf informatiky zaručuje nepřetržitou a hospodárnou funkci této struktury - jak zevnitř, tak zvenku.
Jednotná struktura uvnitř státu je dlouholetou utopií, vítězí síla nebo demagogie. Hlavně nedělat, co centrum nařídí, a držet si svou „nenahraditelnou“ pozici vázanou na proprietární a individuální aplikace. Představa informačních a transakčních služeb typu 24×7 je rovněž utopická, byť by měla být samozřejmostí. Co na tom, že ji už dlouho má každá banka a dnes už i zbylé státní kolosy. Rozdíl je viditelný na první pohled. V bankách i státních společnostech se počet pracovníků snižuje, ve státních službách strašidelně narůstá. Problémy bezpečnosti a ochrany informací jsou zástupné. Nedovedu si představit, kde by na ně měl být kladen větší důraz než v bankách, a ty na rozdíl od státu nepřetržitě fungují. Poskytováním těchto samozřejmých služeb by se stát konečně mohl stát jakýmsi katalyzátorem informační společnosti.
Půjde-li stát za výše zmíněnými samozřejmostmi, pak bych doporučoval podporu následujících priorit. Internet a broadbandové připojení je mocným nástrojem k odstraňování bariér. Senioři a hendikepovaní by si takovouto podporu jistě zasloužili a ocenili. Konkurenceschopnost je výrazně ovlivňována vzdělaností. Masivní podpora výukových programů a projektů kvalitu pracovní síly nepochybně zvýší stejně jako programy na podporu její virtuální mobility. Způsobů a prostředků, jak to udělat je řada, nějakému ministerstvu by slušely.
Informační společnost v představách vizionářů je ale jistě víc. Mně by k pocitu, že už v ní začínám žít, řešení zmíněných problémů stačilo. Najde se nějaký ambiciózní politik, který tohle vezme za své?
