Lidé to přijímají v drtivé většině případů s povděkem, avšak i ve zdravotnictví platí, že nic není zadarmo. V tomto případě lze očekávat, že přibude kontaktů s lékařem, kde Češi bůhvíproč s Japonci hrají první celosvětovou ligu. A jelikož jsem byl mnohokrát samotnými lékaři ubezpečen, že je v našich kulturních poměrech skálopevně zahnízděno přesvědčení, že lékař, který pacientovi něco nepředepíše, není dobrý lékař, bude i vzhledem ke zrušení poplatků za recept a za vyšetření stoupat počet předepsaných léků.
Je fakt, že poplatky postupem času přestaly fungovat jako regulační nástroj usměrňující to, čemu zdravotní experti říkají „frivolní poptávka“ (lidé si zvykli a už na některé poplatky nejsou citliví). Jaké jsou dopady toho, když ve zdravotnictví chybí informace o ekonomických nákladech? Jednoduše řečeno, plýtvání a nadužívání. Nepřímé potvrzení najdete třeba v tom, že i ty pojišťovny, které automaticky poskytují elektronické přehledy čerpané péče, mají naprosté minimum případů, kdy by někdo pojišťovnu informoval, že na něj doktoři fakturovali neoprávněně.
Převedeno do ekonomického jazyka: při nulových nákladech pro uživatele v momentě spotřeby se o fiktivní výkony nikdo nestará. A pokud pojišťovna nemá pořádný detekční software, zpravidla se vše proplatí, dokud na sebe zdravotnické zařízení či doktor příliš neupozorňuje nějakými křiklavými meziročními nárůsty a překračováním limitů.
Naprosto báječný přehled o tom, jak výdaje na zdravotnictví rostly podle jednotlivých segmentů, najdete péčí samotného ministerstva zdravotnictví na jeho webových stránkách.
Ořezaná lázeňská péče
Zjistíte, že náklady na zdravotní služby rostly celkově od roku 1997 do roku 2013 nominálně o 138 procent, přičemž lůžková péče se více než zdvouapůlnásobila, a ambulantní péče vyinkasovala 2,68 násobek. Podstatné zjištění je, že lázeňská a léčebně rehabilitační péče klesla na zhruba polovinu, a to zjevně pod vlivem zúžení indikačního seznamu. Lázně, které spoléhaly na byznys od pojišťoven, měly namále, neboť poptávka samoplátců ani zdaleka nedokázala nahradit subvencovanou klientelu.
Jestli chcete mít představu, co znamená pro poptávku po zdravotních službách zavedení cen pokrývajících ekonomické náklady, pokud by byly placeny konečným spotřebitelem, tady máte názorný příklad. Zároveň se nedá říct, že by omezení indikací bylo medicínsky neodůvodněné. Pokud bychom měli hodnocení přínosů v podobě nákladů na získaný „člověkorok kvalitního života“ (QALY), věděli bychom, jaký přínos lázní vlastně je. A optimalizační cvičení, co ze zdravotního rozpočtu platit a co zatěžovat spoluúčastí, případně co ponechat na samoplátcích, by bylo samozřejmě postaveno na trochu objektivní základ.
Místo toho ale máme politický tlak, argumentující ztrátou pracovních míst v lázních. Ty mají zachraňovat zdravotní pojišťovny, původně snad zřízené k tomu, aby proplácely medicínsky odůvodněnou zdravotní péči pro své pojištěnce.
Dalším zajímavým grafem je vývoj výdajů na léčebny dlouhodobě nemocných, kde bude zajímavé sledovat, jak se průběhu křivky promítne zrušení poplatků za lůžkoden. Nepřehlédněte rovněž poslední dva grafy, a sice ten o výdajích na léky a o indexu spotřebitelských cen.
Zdravotnická inflace
Výdaje na léky stouply výrazně pomaleji, než výdaje na zdravotní služby jako celek, a ve srovnání s některými segmenty rostly zhruba polovičním tempem, takže na léky to svést zkrátka nelze. A konečně ministerstvo zdravotnictví konstatuje, že cenový index zahrnuje jen málo zdravotnických položek, takže není reprezentativní (spotřebitelské ceny stouply za patnáct let jen o 60 procent), z čehož implicitně vyplývá, že ve zdravotnictví byla inflace podstatně vyšší.
Proč asi? Jestli to není tím, že zdravotnictví je sice objemově ekonomicky nesmírně významným oborem, ale zároveň zde regulátor (ministerstvo) působí v dvojroli vlastníka zařízení poskytujících nejnákladnější péči. Zároveň distribuoval peníze na obnovu technologií a vydával úhradové vyhlášky. Co k tomu dodat?
Další komentáře autora:
