Odpověď je nasnadě: z nynějšího tandemu ten silnější
Otázka, kdo bude tím dalším, kdo usedne do prezidentského křesla, zaznívá od 7. května 2008. Čili prakticky ode dne, kdy Dmitrij Anatoljevič Medveděv, současná hlava ruského státu, nastoupil do svého úřadu. Putinova pozice na absolutním vrcholu ruské státní moci byla totiž v tu chvíli tak neotřesitelná, až se zdálo, že jistě inteligentní, vzdělaný a na vrcholných postech v ruské politice a ekonomice vyzkoušený Dmitrij Medveděv je figurou povýtce dočasnou. A že se stane – a to sotva na pár měsíců – jen překlenovacím článkem k předčasným prezidentským volbám, po nichž se na další dvě období do Kremlu znovu vrátí Vladimir Putin.
Nestalo se. Na předčasné volby nedošlo. Medveděv – přinejmenším formálně – zůstává dál v čele ruského státu a s největší pravděpodobností tam pobude až do jara příštího roku, kdy ho vystřídá vítěz dalších ruských prezidentských voleb. Představa, že by ho nikdo nestřídal a Dmitrij Anatoljevič by zůstal tam, kde v této chvíli je, se jeví jako stále méně uvěřitelná
Podle oficiálních prohlášení současnému Rusku vládne tandem Medveděv–Putin a mnozí ruští analytici a politologové tento viditelně poněkud umělý stav označují slovem „tandemokracie“. Během dvou a půl roku Medveděvova „vládnutí“ se mnohokrát ozvala námitka, že dvojvládí se v Rusku nikdy nevyplácelo a že to není jev, který by v ruské politice mohl zůstat natrvalo. Což je ostatně rovnou odpověď na případně se rodící otázku, kdo tedy Rusku vládne doopravdy…
Podívejme se tedy ve stručnosti na to, jak si oba muži na vrcholu současné ruské politiky od května roku 2008 počínali.
Rusko, vpřed
Dmitrij Medveděv už od počátku zřejmě naplňuje Putinovy naděje vkládané do nového prezidenta: je jakýmsi alter ego Vladimira Vladimiroviče, vlídnější tváří Ruska, obrácenou zejména do světa, a snad i mlhavým příslibem, že do budoucna by se ledacos v současném důrazně autoritářském politickém systému země mohlo přece jen změnit. Na druhé straně ještě žádný Medveděvův státnický akt nevypadal jako přímé ohrožení skutečné Putinovy politické role v Ruské federaci. Spíše naopak…
Prvním a zatím téměř jediným praktickým státotvorným krokem Dmitrije Medveděva byla iniciativa z podzimu 2008, kdy nový prezident vyvolal změnu ústavy v tom smyslu, že od příštích prezidentských voleb může být hlava ruského státu volena na dvě šestiletá období. Pozoruhodné bylo nejen to, jak rychle tato ústavní změna prošla oběma komorami hlasovacího stroje zvaného Federální shromáždění, ale i to, že právě o podobné změně krátce před skončením svého druhého prezidentského mandátu hovořil už Vladimir Putin – s poukazem na to, že dvě čtyřletá období jsou na uskutečnění fundamentálních změn v zemi příliš málo. Příští ruský prezident bude tedy v zemi patrně vládnout až do roku 2024.
Ostatní Medveděvovy iniciativy se pohybovaly v poloze proklamací či zbožných přání a byly odrazem jeho spíše osobních představ než praktických politických vizí. Na začátku září 2009 přišel Medveděv na svém videoblogu s provoláním Rusko, vpřed! Máme-li stručně shrnout, co vše by si Dmitrij Medveděv pro svou zemi přál, lepší soupis tužeb asi nenajdeme. V provolání například tvrdí, že v následujících deseti letech se Rusko stane „jednou z předních zemí světa co do efektivity výroby, dopravních systémů a využívání energie“. Zároveň prý jeho země zdokonalí jaderné technologie, její odborníci vybudují nejmodernější světové informační sítě, Rusko vypracuje špičkové zdravotní technologie a na naprostý vrchol světového vývoje postoupí i ruský farmaceutický průmysl. Kdo zná reálný stav těchto oblastí ruského každodenního života, ani se panu prezidentovi nediví, že by si tohle všechno přál
Zpátky „ni krok“
Aby těchto vskutku náročných cílů mohlo být dosaženo, předpokládá Medveděv i důležité změny v ruském politickém systému. Ten bude „co nejotevřenější, nejpružnější a vnitřně strukturovaný, aby odpovídal dynamickému, průzračnému a mnohavektorovému sociálnímu složení společnosti“. A tak dále….
Zajímavé je, že na druhé straně v kapitole věnované změnám politického systému Medveděv varuje před příliš překotným postupem, který by mohl způsobit návrat do „demokratických“ let devadesátých. „Chvat a nepromyšlenost nejednou v našich dějinách vedly k tragickým následkům… Ruská demokracie nebude kopírovat zahraniční vzory. Občanská společnost se za granty z ciziny koupit nedá.“ Na druhé straně Medveděv ve svém provolání poukazuje na to, že v postupu k tomuto cíli „nám budou bránit vlivné skupiny prodejných státních byrokratů, kteří všechno mají, vše jim vyhovuje a jsou ochotni do skonání světa jen drancovat naše přírodní zdroje“. A tak dále.
Takový byl zhruba Medveděvův politický styl v první polovině jeho prezidentského mandátu. V loňském roce se ovšem jeho jazyk změnil a jeho postoje vykazovaly snahu vystoupit konečně z Putinova stínu. Dokládá to kupříkladu tento podzimní výrok z jeho oblíbeného videoblogu: „Jestliže politická opozice nemá nejmenší šanci vyhrát ve svobodných volbách, pak zakrňuje a začne být marginální. Jestliže se však vládnoucí strana nikdy nemusí bát, že prohraje, pak taky zakrňuje a postupně ustrne. Z těchto důvodů je nezbytné zvýšit úroveň politické soutěže
Pokud jde o praktické politické kroky, mohli bychom snad připomenout jeho souboj s mimořádně vlivným primátorem Moskvy Jurijem Lužkovem. V tom po několika týdnech, kdy se opět spekulovalo o jeho skutečné politické váze, nakonec vyhrál. Potřeboval k tomu ovšem nenápadnou Putinovu protekci. Když ale premiéra na konci roku v souvislosti s Chodorkovského kauzou kritizoval a poznamenal, že „není správné předjímat v médiích výrok soudu“, už nepochodil. Což je ostatně taky odpověď na otázku v titulku tohoto článku
Ostřílený bojovník
Putinův politický styl máme možnost sledovat už přes deset let a je zcela zjevné, čím a snad i proč se od toho Medveděvova tolik liší. Ostatně nasazení Medveděva na toto prezidentské období bychom si při troše odvahy mohli vysvětlit i tak, že Putin nakonec poslechl některé prozíravé poradce a dovolil světu, aby si na čtyři roky odpočinul od jeho příslovečné agresivity. Představa hodného a zlého policajta v této souvislosti v posledních třech letech zazněla už mnohokrát. A jak se zdá, právem. Putin začínal jako výkonný státní úředník, svrchovaně věrný a loajální prezidentu Jelcinovi, který ho jako hlavu státu jednoznačně udělal. Politicky poměrně bezbarvý blondýn se však velmi rychle předvedl jako státník razantní až nelítostný. Nejenže už na podzim roku 1999 zahájil druhou čečenskou válku, ale vůči odbojným Severokavkazanům se rychle vymezil dnes již legendárním výrokem: „Budeme je kráglovat v hajzlu.“ Což v následujících letech se svými hrdlořezy také názorně předvedl a nakonec tento úkol svěřil osvědčenému hrdlořezovi domácímu – současnému čečenskému prezidentovi Ramzanu Kadyrovovi. Pokud jde o politický život samotného Ruska, rychle zpacifikoval poměrně svobodná média, v roce 2003 znemožnil opozici dostat se do parlamentu a vzápětí pod praporem války proti terorismu zrušil i volby gubernátorů. „Vertikála moci“, na niž dnes většina Ruska přísahá, byla vybudována. Putin rychle získal sebevědomí, podpořené i vysokými světovými cenami ropy a zemního plynu, jež Kreml významně posílily a jemu osobně umožnily velkorysé manévry i na mezinárodním poli. Příznačné pro zmíněný putinský státnický styl jsou i jeho projevy ze závěru jeho osmiletého prezidentování. Své vnitropolitické protivníky v plně sovětském stylu označil za „šakaly živící se západními almužnami“ a obvinil je z toho, že by „stejně jako jejich sponzoři z Evropy a USA chtěli vidět Rusko znovu slabé a tonoucí v chaosu“. Ve smutně proslulém projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 už mluvil o zásadních změnách v celosvětové rovnováze sil a mocenském soumraku Spojených států a západní Evropy. V jiném projevu z tohoto období zase (trochu v duchu již citovaných Medveděvových slov) tvrdil, že v roce 2020 bude Rusko jednou z nejbohatších, nejmocnějších, ale také nejpokrokovějších a nejdynamičtějších zemí světa.
Vzhůru do kampaně
Pokud jde o poslední rok, který mnozí ruští i zahraniční odborníci označili za počátek prezidentské předvolební kampaně, budoval ruský premiér svou image především doma v duchu stejně populistickém jako v letech předchozích: k létání ve stíhačce Suchoj, urovnání místní ekonomické krize v Pikaljovu, fotografování na rybolovu či s ussurijským tygrem přidal vloni v létě také cesty mezi lid v hořícím středním Rusku, anebo dokonce televizní záběry z pilotní kabiny hasičského velkoletadla, jež pomáhalo katastrofální požáry likvidovat. Co na tom, že i on stojí za problematickou novelou ruského lesního zákona z roku 2007, který v podstatě zrušil státní dozor nad lesy, a v mnoha ohledech tak ohnivou pohromu docela jistě ještě znásobil? Většina ruského obyvatelstva si vybaví spíše terminátora u kniplu než nudnou právní normu…
Závěr minulého roku přinesl ještě jedno překvapivé Putinovo rozhodnutí: Když počátkem prosince po smrti fanouška moskevského Spartaku, Rusa Jegora Sviridova, propukly velké rasové bouře mezi radikálními ruskými mladými nacionalisty a mládeží kavkazského původu v Moskvě, Putin si na ministerstvo sportu a mládeže pozval jak ruské fanoušky velkých fotbalových klubů, tak jejich kavkazské rivaly. Při této příležitosti však jasně naznačil, na čí je straně. Řekl, že co se stalo Sviridovovi, je tragédie, ale že ho zabil člověk již dvakrát trestaný a že je nepochopitelné, jak se ocitl v Moskvě. Což podle něj znamená, že v Rusku bude třeba přitvrdit příliš benevolentní pravidla registrace osob ve stálém či dočasném bydlišti. Zpravodajský server gazeta.ru v této souvislosti připomíná, že to byl právě Putin, kdo stál v roce 2004 u zrodu radikálních mládežnických hnutí Naši a Molodaja gvardija, a že dnes s představiteli názorů stejně radikálních prostě hodlá držet krok. My k tomu jen dodejme, že pan Putin jistě ví, jak populární jsou tyto nálady mezi řadovým ruským obyvatelstvem
Putin, nebo Medveděv? Ruský lid miluje autority
Rozdíl mezi dvěma hlavními uchazeči o ruské prezidentské křeslo je v každém případě značný. A jak se zdá, v tomto roce se propast mezi nimi bude prohlubovat – přinejmenším do chvíle, než bude jeden ze dvou představitelů současného vládnoucího tandemu označen za jediného prezidentského kandidáta. A kdo jím asi bude? Na Dmitrije Medveděva to autorovi těchto řádek upřímně řečeno příliš nevypadá.
Je sice pravda, že ruský prezident se významně snaží vystupovat jako autonomní politická figura a že Vladimir Putin kolem aféry s Lužkovovým odvoláním média káral, ať se mezi něj a Medveděva nepokoušejí vrazit klín. Na druhé straně si ovšem ruští novináři všimli, že na setkání Putin–Medveděv došlo v minulém roce podstatně méně často než na počátku Medveděvova prezidentství.
Důvod ochlazení vztahů je naprosto zřejmý. Jiný vývoj než návrat Vladimira Putina do Kremlu by přesto byl velmi překvapivý. Nebylo by ostatně nic divného, kdyby již byl prezidentský scénář pro březnové volby ruské hlavy státu v roce 2012 nejen sepsán, ale i schválen. Teď už půjde jen o to, kdo bude lidu doporučen. V posledních 25 letech usedl v Rusku do křesla jen jeden skutečně všelidově zvolený prezident: 12. června 1991 Boris Jelcin. Gorbačova jako ještě sovětského prezidenta volil Nejvyšší sovět, Jelcina v roce 1996 dostali znovu do čela státu barnumskou předvolební kampaní tzv. oligarchové.
A od přelomu století jsou ruští prezidenti v podstatě jmenováni – na koho vznešená ruka lidu ukáže, tomu lid volební lístky naháže. Ani nyní není důvod se domnívat, že tentokrát tomu bude jinak. Politicky aktivní, vůči moci často nevraživý až kverulantský Čech se jistě zeptá, jak je to proboha možné. Jednu možná trochu nečekanou odpověď lze najít v titánském díle Alexandra Solženicyna: „Když Rusko po staletí žilo v autoritářských režimech a během pouhých osmi měsíců režimu demokratického (únor–říjen 1917 – pozn. red.) utrpělo takový krach, neměli bychom si raději přiznat, že evoluční vývoj naší země od jedné autoritářské formy vlády ke druhé pro ni nakonec bude přirozenější, hladší a bezbolestnější?“ Ve střední Evropě je to možná trochu zvláštní, ale právě v Rusku se na podobné návody hodně dá.
