Kdo chce míti Filipa

Komunisté se drží, ale po kasárenském životě klesá v Česku poptávka

Jednu věc umějí komunisté odjakživa dokonale: bez skrupulí se zbavovat čehokoli a kohokoli, aby ze svého klesajícího balonu nemuseli vyhodit ani gram marxistické revoluční doktríny. Řečeno jejich jazykem, po spirále se nechávají vynášet vzhůru pomocí dialektického kombinování liberálních i konzervativních forem a obsahu. Česky řečeno: mají čuch, co lidé zrovna chtějí. Před letošními volbami je to znát i na Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM). Její předseda Vojtěch Filip nemá problém zapózovat fotografům vedle busty Tomáše Garriqua Masaryka na chodbě Parlamentu, z čehož by kdysi Antonína Novotného nebo Gustáva Husáka trefil šlak. Zato třeba přes smíření s existencí NATO či s naším členstvím v tomto paktu jako za starých časů vlak prostě nejede. Podobně se KSČM vydala modernizační cestou internetizace a billboardizace, ale zmínku o soukromém vlastnictví nebo nedejbože o garanci jeho nedotknutelnosti ve volebním programu přes veškeré povrchní inovace nenajdete. A to navzdory tomu, že mnozí straničtí bossové čile a úspěšně podnikají.
I když se česká společnost v posledních patnácti letech radikálně změnila a otevřela, komunisty je stále nutné číst mezi řádky. Navenek nosí slušivý občanský oblek, mezi svými však důsledně chodí v dělnicko-rolnicko-inteligenčním kroji. Tahle opatrně přizpůsobovací taktika dokázala zázrak. Přestože to po listopadu 1989 nikdo nečekal, komunisté se drží v Parlamentu a jsou dnes třetí nejsilnější stranou v zemi. Nebýt loňského pádu Stanislava Grosse a nástupu buldozera Jiřího Paroubka, mohli být dokonce dvojkou, protože po sešupu ČSSD jim experti předpovídali až třicet procent preferencí. Leč nestalo se. Tehdejší Grebeníčkovo vedení šanci nevyužilo. Buď na ni nebylo připraveno, nebo správně usoudilo, že není vhodný čas vylézat z ulity. Předčasné volby by komunisty nejspíš katapultovaly do role nejsilnější opoziční strany v zemi (vládla by asi pravice), jenže slabším parťákem v opozici by jim zůstala konkurenční ČSSD, za jejíž sukni by se dál nemohli skrývat. Tudíž ČSSD dostala od KSČM dárek, který ale nebude zadarmo. Během darovaného roku u vesla si sociální demokraté natolik uvykli podpoře zleva, že se bez ní Paroubkova chystaná vláda talentů propříště neobejde.
Loňská výměna Miroslava Grebeníčka za uhlazenějšího Vojtěcha Filipa sice KSČM polidštila, přesto jde stále o stranu exotickou, která z našeho demokratického systému trčí jako sláma z bot. Žádné kosmetické změny jí nepomohou, pokud neprojde důkladnou vnitřní reformou. To by mimo jiné musela začít brát politiku více jako hru a nejen jako rozčílený boj o život, nastolující konečné, absolutní řešení. Možná teď komunistům přibude pár příznivců kvůli odsouzeníhodnému útoku na místopředsedu Jiřího Dolejše, paradoxně jejich nejméně rigidního bosse, ale voličský elektorát strany dál bude buď početně klesat, nebo přinejlepším stagnovat. Navzdory přání bývalých politických vězňů není bohužel důvodem nějaké dovtípení voličů, že násilnická KSČ čtyřicet let zneužívala mocenskou převahu, zprznila československou demokracii a vydala zemi napospas cizí velmoci. Stropem, na který narážejí rudé preference, jsou samotné ideály komunistů. Kasárenský způsob života je možná vhodným způsobem obrany národa, hrozí-li mu nebezpečí. Snad měl i svůj význam během poválečné obnovy. Společnost však dosáhla blahobytu a většině lidí se rovnostářská askeze stala překážkou svobodného a pohodlného prožívání života. I mnohým komunistům. Aby se komunismus čili nouzové semknutí stáda stalo znovu masově přitažlivým, musel by zavládnout pocit strachu a ohrožení. A to dnes naštěstí nehrozí.
Když byl Vojtěch Filip v předvolebním rozhovoru pro týdeník EURO tázán, jak by si počínal v poválečné situaci v roli Klementa Gottwalda, popustil nečekaně uzdu své fantazii a odpověděl, že by byl paličatější. Prý by si do vládnutí nenechal mluvit zahraničními, hlavně sovětskými poradci. Na tom není pikantní jen fakt, že o pár odpovědí dál se předseda KSČM vyznává z obdivu k česko-ruským vztahům v rámci slovanské vzájemnosti, takže představa, jak zrovna Filip odmítá Stalinův diktát, působí spíš komicky. Také odhazování žoku s nehodící se prosovětskou minulostí KSČ a naopak nafukování národních kořenů českého komunismu je hezkou ukázkou taktiky KSČM, jak nasytit národoveckého vlka a revoluční kozu nechat netknutou.
Komunisté netají, že víc než podporovat vládu ČSSD by se jim po letošních volbách hodilo, kdyby sociální demokraté vládli spolu s ODS, aby sami měli v opozici volné ruce. Překřížit mocenské ambice Filipově straně by tak mohlo jedině ustavení vlády, na níž by se nemusela podílet ani ČSSD, ani KSČM. Tedy koalice ODS a KDU-ČSL. Pak by komunisté nezlobili v opozici sami, ale v šachu by je držel silnější levicový konkurent, zotavující se z osmiletého břímě vládnutí. Jenže modro-černá aliance na klíč od Strakovky asi nedosáhne. Osudové rozhodnutí bude na zelených.