Česká republika rozhodně není jedinou zemí, kde bují úplatkářství. Korupce je přítomná i v zavedených demokraciích, jakými jsou Německo nebo Švédsko, které svůj přechod ke kapitalismu mají dávno za sebou. Pravda, v těchto zemích postrádá jak náš rozsah, tak nám vlastní pachuť vepřového buranství, přesto můžeme být alespoň v tomto ohledu klidní. Zcela sami v tom nejsme.
Co už většinou nebývá obvyklé - a tady hrajeme první housle, je zlehčování boje proti korupci a napadání osob, které jej vedou.
Kritika protikorupčních velikánů, jakými jsou u nás senátoři Láska a Michálek, šéf Transparency International Ondráčka, státní zástupkyně Bradáčová nebo její kolegové Ištván a Zeman, většinou nemá formu přímého útoku. Veřejnost, slovy Tomáše Sokola „zpitomělá“ protikorupčním bojem, totiž stále špatně snáší otevřené útoky na každého, koho si v tomto zápalu postavila na piedestal. Proto je nutné nejdříve každého českého Cattaniho trochu mediálně „ohlodat“.
Dušan Šrámek z rozcestníku ceskajustice.cz v článku „Justiční pornografie“ kritizuje žalobce z procesu s Janou Nagyovou alespoň za to, že nechali veřejně přehrávat odposlechy, které byly v rámci této kauzy pořízeny. Potud nemůže žádný rozumný člověk nesouhlasit, lidsky nedůstojné hádky dvou milenců opravdu nejsou něco, co by veřejnost nutně potřebovala k naplnění svého ústavního práva na veřejné soudní jednání (Ústava ČR, Hl. 5., čl. 96). Pečlivý čtenář však už mezi řádky pochopí, proč materiál vznikl a na jakou stranu se jeho autor staví.
Chatrný a veskrze laický právní názor „soudkyně … Nečasové napařila podmínku za organizování … něčeho, co nebylo trestným činem“, už rozmetal v rok starém prohlášení Městský soud, když konstatoval: „Je úplně jasné i při úvaze tím nejobyčenějším způsobem, že obviněná Nagyová jako nastupující partnerka předesedy vlády zneužila Vojenské zpravodajství…“, přičemž „o absenci subjektivní stránky trestného činu nemůže být ani řeči, mají-li obvinění alespoň základy průměrného intelektu.“ A je dobré připomenout, že i organizování trestné činnosti je u nás samo o sobě trestným činem.
Své úvahy Dušan Šrámek naplno rozvíjí v dalším textu „V kauze Nečasová zněla jen verze žalobců“. Zde se už otevřeně staví proti všem, kdo si dovolili vsadit do vězení partnerku předsedy jím vybrané politické strany a jeho argumenty opět kolidují s tím, co o rozhodování soudkyně Králové v září loňského roku prohlásil Městský soud, když rušil její trestní příkaz. Netřeba citovat.
Jsme chválabohu po všech těch letech zadrátovaných hranic a plných kriminálů, svobodná země, a pokud neporušujeme zákon, můžeme hlásat, co nám libo. Ovšem v protikorupčním boji neplatí stranická příslušnost, voličské ani jiné sympatie. Boj proti korupci buďto je, nebo není, nic mezi tím.
A každý by si měl uvědomit, že pokud nemá na účtu miliony, bude veřejné peníze jistě jednou potřebovat. Ve škole, na silnici, nebo nedejbože v nemocnici. A v té chvíli nevymění ani tisíc značkových kabelek za jednoho dobře zaplaceného a odpočatého doktora.
