Dvourychlostní Evropa je skutečností, v níž mají navrch transformované země
Jaká je dnes převažující definice rychlosti v EU? Je to rychlost, se kterou jsou byrokracie EU či evropský „intelektuální předvoj“ schopny předkládat nové směrnice, nová nařízení, nové návrhy na další homogenizaci a unifikaci, na rozšiřování oblasti většinového hlasování a tak dále. Některé země prý této rychlosti nebudou stačit, a proto zůstanou opodál hlavního evropského proudu, čímž vznikne takzvaná „dvourychlostní Evropa“.
Dnešní realita.
Ve dvourychlostní Evropě - definované jiným způsobem - však již skutečně žijeme. A můžeme na to být hrdi! Kromě rychlosti, s níž někteří politici a intelektuálové zejména z Francie, Německa a Beneluxu připravují své byrokratické projekty pro „novou, šťastnější budoucnost“ (lisabonská strategie, různé bílé, modré, zelené a jinak zbarvené knihy), existuje přece její serióznější, uchopitelnější a mezinárodně srovnatelnější koncept.
Mám za to, že ona skutečně podstatná a důležitá rychlost se týká ekonomického rozvoje a bývá vyjádřena procentním meziročním přírůstkem hrubého domácího produktu dané země. Pojďme proto přímo ke zdroji a podívejme se na data oficiálně publikovaná Eurostatem, jejž jistě nikdo nebude podezírat z toho, že by svými propočty a metodikami chtěl - například členským zemím eurozóny - nějak uškodit.
„Nová EU“ lepší než stará.
V roce 1999 vznikla v důsledku Maastrichtské smlouvy z roku 1992 jednotná měna euro, a ačkoli zatím ne jako oběživo nahradila tradiční měny jedenácti tehdejších členských zemí EU. Jaký byl tedy průměrný ekonomický růst v posledních osmi letech, kdy už lze hovořit o základních trendech a kdy jsou již dostatečně eliminovány krátkodobé cyklické výkyvy ekonomik? Je zřejmé, že rozdíl v ekonomickém růstu je mezi „starými“ členskými zeměmi EU s jednotnou měnou a „novou EU“ (bez eura) více než dvojnásobný. Zatímco se ekonomický růst eurozóny dlouhodobě pohybuje kolem dvou procent, byl ten osmi transformovaných členských zemí (EU 8) v posledních osmi letech více než dvojnásobný. (Bulharsko a Rumunsko jsem nezahrnul, protože v letech 1999 až 2006 nebyly členy EU.)
Udržme svou rychlost.
Země „nové Evropy“ proto v důsledku svého rychlejšího ekonomického tempa dnes dohánějí své zpoždění za státy, jejichž hospodářský rozvoj nepoznamenalo několik desetiletí totalitního režimu s centrálním plánováním, celospolečenským vlastnictvím výrobních prostředků, pevnými cenami a se socialistickou regulací. Toto je skutečná dvourychlostní Evropa a vychází v náš prospěch. Nenechme si tuto svou dnešní rychlost vzít pomalejšími zeměmi a jimi prosazovanými, novými byrokratickými omezeními - dnes například maskovanými jako boj za „fiskální harmonizaci“ nebo proti „delokalizacím investic“.
Dvakrát pomalejší.
Necháme-li se ve většinových hlasovacích procedurách přehlasovat a vnutit si daně, sociální standardy nebo podmínky pro podnikání soukromých firem, budeme brzy ekonomicky stejně pomalí jako ti, kdo nám je dnes v líbivém balení evropské unifikace nabízejí. My jsme těmi rychlejšími, francouzsko-němečtí autoři ústavy EU jsou v ekonomickém růstu za posledních osm let až dvakrát pomalejší!
Ekonomicky pomalejší země chtějí zabránit přesunu investic na východ evropského kontinentu, jenž v rámci ekonomické konkurence postupně nastává, rychlým vnucením svých pravidel pomalé ekonomiky - protože sociálně nákladné a neudržitelně přerozdělovací - těm, kdo jsou dnes ekonomicky rychlejší. V konkurenci se zeměmi „nové“ Evropy je ta „stará“ dnes jednoznačně pomalejší a již poněkud „u konce s dechem“.
Jak tomu zabránit?
Jak by bylo možné této dnešní, přirozeně dvourychlostní Evropě zabránit? Nejjednodušeji rozšiřováním oblastí působnosti unie na úkor členských států a těch společných politik, o nichž se bude rozhodovat většinovým hlasováním, a nikoli dle principu jednomyslnosti jako dosud.
Lidnaté země „staré unie“ by pak mohly jednodušeji přehlasovat nové členy EU s úplně odlišným ekonomickým vývojem a vnucovat jim různá, velmi nákladná a pro ně prakticky nepotřebná pravidla a standardy (zejména ekologické, sociální a bezpečnostní), které snižují jejich dnešní konkurenceschopnost a tím i zpomalují jejich dnešní ekonomický růst.
Nedělejme, že nevíme.
Pokud se snad někdo domnívá, že vidím situaci příliš dramaticky a že skutečnost je jiná, připomínám slova francouzského prezidenta Chiraka, který ve svém televizním projevu v neděli 11. března zdůraznil nezbytnost vybudovat „Evropu, která garantuje náš sociální model“. EU tedy nemá garantovat Francii jako suverénní a silný stát, ale dnešní sociální model Francouzů. To je dnes obecně přijímaná teze nejen ve Francii, my bychom se však už konečně měli přestat tvářit, že o tom nevíme.
