Usměvavý dvaasedmdesátiletý profesor ekonomie a nový rakouský prezident Alexander Van der Bellen rozhodně nepůsobí jako typický člen Zelených. Náruživý kuřák a milovník sportovních automobilů upozorňuje na své environmentální sklony možná jen svým třídenním strništěm. Přesto Van der Bellen vedl rakouskou Stranu zelených 11 let, během kterých ji posunul z levicového dogmatismu směrem k politickému středu. A také výrazně mírnil protičeské nálady v rakouské společnosti.
Když se před vstupem České republiky do Evropské unie v Rakousku vášnivě debatovalo nad Benešovými dekrety, stál Van der Bellen mimo hlavní proud. Dekrety stejně jako většina rakouských politiků označil za neslučitelné s lidskými právy, ale zároveň téměř jako jediný upozorňoval Rakušany na kontext, v nichž vznikly. Tím se Van der Bellen zcela vymykal a krajně pravicová FPÖ nebyla daleko od toho, nazvat šéfa zelených „českým vazalem”.
Van der Bellen odmítal vydírat Čechy tím, že Rakousko schválí vstup země do Evropské unie jedině výměnou za zrušení dekretů. „V takovém tónu se skutečně nedá o této otázce mluvit,” prohlásil v roce 2003 při debatě v rakouském parlamentu. Dodal, že „vyhnání sudetských Němců je těžkým porušením lidských práv, ale jedním dechem musí být posuzováno předchozí obsazení Československa nacisty. Československo za prezidenta Beneše přijalo také mnoho uprchlíků.”
Van der Bellen působil mezi populistickými rakouskými politiky žádajícími po Česku minimálně reparace zabaveného sudetského majetku jako zjevení. „Česká republika by neměla být nucena jednat pod nějakým časovým nátlakem. Rakousku a Německu trvalo padesát let, než přistoupily k odškodnění nuceně nasazených, a od Čechů teď žádají, aby to udělali v době, kdy od pádu komunismu uplynulo teprve třináct let,” řekl před třinácti lety svéhlavý vídeňský ekonom.
Český vazal
Temelín nezneužíval
Nový rakouský prezident se dokonce před několika lety stal členem Fóra pro česko-rakouský dialog, který měl pomoci přeshraniční diskusí překonávat pocity vzájemného nepřátelství zejména v otázkách Benešových dekretů a jaderné elektrárny Temelín. Navzdory tomu, že Van der Bellen vedl stranu velmi silně zaměřenou proti jaderné energii, nikdy nezneužíval tématu Temelína k protičeským výpadům. Tím se liší například od svého prezidentského rivala Norberta Hofera z krajně pravicové Strany svobodných (FPÖ), který ještě před osmi lety vyzýval Čechy kvůli Temelínu „k poslušnosti”.
Van der Bellen vždy kritizoval Temelín, ale přednější pro něj bylo, aby se Česká republika stala členem Evropské unie. Odmítal otázku Temelína spojovat jak se vstupem Česka do EU, tak i s uvolněním pracovního trhu či dalšími integračními kroky.
Naposledy se potomek Estonky a Rusa s nizozemskými kořeny postavil za české zájmy při otevření rakouského pracovního trhu. Prosazoval, aby Rakušané pustili Čechy na svá volná pracovní místa dříve než v roce 2009. Dostal se tak opět do tvrdého konfliktu s Hoferovou FPÖ, která varovala před „milionovými hordami českých imigrantů, kteří vezmou Rakušanům práci”.
| Potomek imigrantů a zastánce uprchlíků |
|---|
| Van der Bellen vyrostl v Tyrolsku, kam jeho rodina utekla před sovětskou armádou z Vídně. Jeho otec i matka měli z Rusů strach vzhledem k tomu, že sami z území SSSR ve 40. letech emigrovali kvůli Stalinovi. Van der Bellen vystudoval ekonomii v tyrolském Innsbrucku a až později se vrátil do Vídně. Politicky se angažoval od poloviny 70. let v řadách sociální demokracie (SPÖ), z níž byl ovšem v roce 1986 vyloučen, neboť údajně neplatil členské příspěvky. Od té doby se datuje jeho spolupráce se Zelenými, kterým se tehdy přes všechny vnitřní rozpory podařilo poprvé vstoupit do parlamentu. Do čela Strany zelených byl zvolen v roce 1997 a opustil ho v roce 2008, od roku 2012 je členem vídeňské městské rady. Je silným zastáncem Evropské unie a přijímání uprchlíků. |
