Otevřené žíly Latiské Ameriky svalují vinu za zaostalost kontinentu na západní mocnosti
Když Hugo Chávez daroval Baracku Obamovi během summitu amerických států jakousi knihu, podivil se americký prezident, že jejím autorem není sám venezuelský El Comandante. Summit v půli dubna sice skončil bez shody o závěrečné deklaraci, nicméně odstartoval novou éru vztahů mezi USA a latinskoamerickými zeměmi. A zejména USA a Venezuelou.
Co kniha Otevřené žíly Latinské Ameriky (Las venas abiertas de América latina) uruguayského žurnalisty a spisovatele Eduarda Galeana způsobila? Anglický překlad díla byl rázem katapultován na přední příčky prodejů v internetovém obchodě Amazon.com. Jenže v Latinské Americe se Otevřené žíly staly bestsellerem již po svém prvním vydání v roce 1971 a dodnes se ve španělštině dočkaly více než sedmdesáti reprintů. Není se co divit, kniha na pomezí historického a politického eseje a sbírky příběhů je velmi čtivou obžalobou imperialismu, kapitalismu a volného obchodu, jimž autor klade za vinu současný ekonomický stav zemí Latinské Ameriky. Navzdory původnímu bohatství, kterým kontinent při objevení Kryštofem Kolumbem v roce 1492 oplýval.
Od zlata po Světovou banku
„Od zámořských objevů podnes se vše vždy přeměnilo v evropský a později severoamerický kapitál, který se hromadil a hromadí ve vzdálených centrech moci,“ píše Galeano v úvodní kapitole. Jenže situace se dávno změnila a jen během posledních sedmi let přiteklo do Latinské Ameriky na tři sta miliard dolarů. „Více kapitálu přišlo, než odešlo,“ podotýká peruánský spisovatel a politický komentátor Álvaro Vargas Llosa, spoluautor kritiky Galeanovy knihy pod názvem Příručka naprostého latinskoamerického idiota (Manual del perfecto idiota latinoamericano). Galeano hned v první větě útočí na mezinárodní dělbu práce, kdy „jedny země se specializují na zisky a další na ztráty“. Latinskoamerické země dodnes exportují převážně komodity, nicméně během posledních šesti let se v oblasti snížila chudoba z poloviny na jednu třetinu obyvatelstva. „Čtyřicet milionů lidí se vymanilo z nejnuznějších poměrů. Nemluvě o čtyřech stech milionech vytažených z chudoby v dalších ,ztrátových‘ zemích,“ upozorňuje Llosa.
Lze souhlasit s Galeanovou proklamací, že „suroviny a potraviny jsou určeny bohatým zemím, které z jejich spotřeby profitují mnohem více než Latinská Amerika z jejich produkce“? I vlivem současné ekonomické krize jsou dnes bohaté země natolik znepokojeny objemem dovozů z „chudých“ zemí, že ve jménu fair-trade požadují po svých vládách protekcionistická opatření. „Klauzule ,buy American‘ obsažená ve stimulačním balíčku amerického Kongresu je toho důkazem,“ říká Llosa. Americký obchod skončil v loňském roce více než osmisetmiliardovým deficitem, takže chudí momentálně naopak „vysávají žíly“ těch bohatých.
Galeano rovněž tvrdí, že „nekonečný řetěz závislosti se donekonečna prodlužuje,“ jenže jsou to země bohaté, které se stávají závislými na chudých. Není to snad právě Čína, kdo drží americké státní dluhopisy v hodnotě více než osmi set miliard dolarů? Autor rovněž lamentuje nad tím, že „blahobyt našich vládnoucích tříd … je prokletím lidové masy odsouzené k životu tažných zvířat“. Jedním z mála příkladů budiž Galeanova milovaná Kuba, kde lidé nemohou být placeni přímo zahraniční firmou, která je zaměstnává. „Peníze putují nejprve vládě, která vyplácí dělníkům desetinu mzdy v nesměnitelné místní měně,“ upozorňuje Llosa.
Úsměv z dnešního pohledu vzbuzuje i Galeanův výpočet, podle kterého průměrný příjem občana USA „je sedmkrát vyšší než Latinoameričana a roste desetkrát rychleji“. V mnoha chudých zemích přitom v posledních letech tento rozdíl naopak dramaticky klesá a například v Thajsku či Indonésii se v posledních třech dekádách snížil o polovinu.
„Čím větší svoboda je poskytována obchodování, tím více vězení je třeba postavit pro ty, kteří na tyto obchody doplácejí,“ uvažuje dále Galeano. Čím více volnosti se však v době globalizace dostalo podnikání, tím více rostla prosperita rozvíjejících se zemí a v posledním desetiletí je tempo ekonomického růstu na obyvatele čtyřikrát rychlejší v rozvíjejících se zemích než v těch vyspělých.
Kdo za to může?
Teze obsažené v úvodní kapitole Galeano na dalších více než třech stech stranách dokládá chronologií dějin latinskoamerického kontinentu, plnou takřka hororových popisů pracovních podmínek ve zlatých a stříbrných dolech, jejichž produkce proudila do Evropy a stala se základem pro industrializaci západních mocností. Španělé a po nich Severoameričané postupně odsáli zlato, stříbro, kávu, kakao a maso a nyní zneužívají místní levnou pracovní sílu.
Jakmile se Galeano dostane do 19. století, drancování přírodního bohatství střídá obžaloba ekonomického mechanismu, kvůli němuž bohatí kupují místní produkty za ceny, jaké si sami určí, a stejným způsobem do Latinské Ameriky prodávají zboží vlastní. A podobně jako kdysi zabíjely Latinoameričany meče a neštovice, dnes je hubí ekonomika a latinskoamerické země přežívají pod diktátem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tedy kromě Kuby…
Galeanovo dílo je velmi emocionální, nicméně je třeba číst ho jen jako doplnění seriózních historických pramenů. A především jako dílo publicistické. „Odborná literatura je vůbec necituje,“ upozorňuje historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Podle něj se vždy najdou statistické údaje, na jejichž základě lze dokázat, že USA byly zločinci a vykořisťovatelé. „Nesmíme ale zapomenout například na modernizaci Mexika ve druhé polovině 19. století, která byla umožněna právě díky americkému kapitálu,“ dodává Opatrný. Dokud bylo Mexiko financováno k většímu užitku, nebyl problém. Potom začala mít podnikatelská sféra pocit, že ji to brzdí v rychlejším rozvoji, a jeden z důvodů pro mexickou revoluci v roce 1910 byl na světě.
„Galeanova práce nestačí k vysvětlení naší hospodářské zaostalosti, nicméně ani události jím popisované nelze šmahem připisovat pouze jeho ideologické zaslepenosti,“ domnívá se mexický spisovatel Jorge Volpi. Otevřené žíly mohou pomoci k pochopení nálady, která vůči severoamerickému impériu mezi Latinoameričany panuje. Historie je však jedna věc a Obama hledí spíše k budoucnosti. A stejným směrem by se měly ubírat i myšlenkové pochody venezuelského prezidenta.
Na závěr snad jen drobná anekdota: Když byl jeden Uruguayec na návštěvě u španělského přítele, daroval mu výtisk Otevřených žil se slovy: „To abys věděl, co způsobili tvoji předkové.“ Na to mu Španěl odvětil: „Promiň, ale moji předci zůstali ve Španělsku. Byli to tvoji předkové, kdo emigrovali do Ameriky a napsali tuto knihu.“
