Spolkový kancléř Gerhard Schröder nedávno prohlásil, že německá vláda okamžitě přijme opatření, která umožní Německu zaměstnávat experty na výpočetní techniku z východní Evropy a Indie. „Nesmíme promarnit naše šance na ekonomický růst, řekl spolkový kancléř. Na rozdíl od zedníků zaskakujících na černo má být tedy „high–tech gastarbeiterům povoleno legálně pracovat v členském státu unie. To je snad dobrá zpráva pro nemnoho expertů, ale také další alarmující příznak procesu, který dosud vlády postkomunistických států s pozoruhodnou důsledností přehlížely. Na pozadí proklamovaného sjednocování Evropy totiž dochází k upevňování jejího technologického rozdělení.
Také česká politika se vyčerpává snahou o rychlé přizpůsobení právního systému evropským předpisům a spaluje se touhou po co nejlepším oznámkování z Bruselu. Harmonizace právních předpisů je pro přijetí do EU bohužel nutná, avšak nejenže neřeší podstatu problému, nýbrž dokonce odvádí pozornost a váže naše síly. Až totiž ukončíme překážkový běh v přebírání zákonných předpisů EU, až snad dokonce splníme i to či ono maastrichtské kritérium a až na pyšně vypnutý hrudníček naší ekonomiky připíchneme metál kompatibility s EU, zjistíme, že ve skutečnosti záleží na něčem úplně jiném. Kýžené členství v EU nevyrovná hospodářské rozdíly, nýbrž pouze podmínky vzájemné konkurence jednotlivých ekonomik. Skutečně důležité je přitom pouze jejich vývojové stadium.
Naděje na rychlý ekonomický rozvoj v průběhu začleňování do EU se opírají o model sbližování ekonomik. Podle něho se jednotliví členové společenství zaměřují na produkci toho zboží, které mohou nabízet levněji než ostatní. Ekonomicky rozvinuté členské země vyrábějí převážně zboží náročné na kapitál a noví členové zboží náročné na práci. Všichni zúčastnění těží z takto vzniklého ekonomického růstu a dochází k pomalému, avšak poměrně harmonickému sbližování ekonomik a životní úrovně starých a nových členů EU.
Nedostatkem tohoto modelu je skutečnost, že nepočítá se stoupajícími náklady a s přesunem kapitálu a kvalifikovaných pracovních sil do těch geografických a hospodářských oblastí, kde lze očekávat nejvyšší výnosy. Přesně tím směrem působí zmíněná iniciativa Gerharda Schrödera a děje se tak dokonce ještě dlouho před vstupem postkomunistických států do EU.
Realističtější se proto zdá být druhý model, který vychází z „rozbíhání ekonomik právě na základě přesunu kapitálu a kvalifikované pracovní síly do rozvinutějších států.
Ve světovém hospodářství se s růstem mezinárodní zbožové a kapitálové výměny zintenzivňuje konkurence mezi státy, které se začínají dělit na „body states a „head states (R. Rosencrance), na ty, které vyrábějí, a na ty, které vymýšlejí. Přesně to se odehrává i na evropském kontinentu. Včerejší třídní boj a politická rozpolcenost byly nahrazeny bojem o trhy a rozpolceností technologickou. Prostý fakt ekonomické síly vysoce rozvinutým státům Evropy usnadňuje udržení předstihu. Iniciativa německého kancléře je klasický příklad děje, který se označuje jako „brain drain , odčerpávání mozků. Model rozbíhání ekonomik vysvětluje, jak gravitace hospodářského úspěchu a blahobytu oslabuje ekonomickou základnu méně úspěšných a snižuje jejich šance na vzestup.
Gerhard Schröder sklidil za svou iniciativu aplaus německých podnikatelských svazů a spílání odborů. A naše odpověď? Nejsnazší a nejchybnější reakcí zároveň by bylo oživování protiněmeckých nálad.
V moderní ekonomice, v níž podíl výrobních nákladů na ceně produktu dramaticky klesá a v níž jsou inovace, logistika, marketing, financovaní, poradenství, prostě služby mnohem výnosnější než produkce, je cíl přiměřené hospodářské politiky jasný.
Jedinou racionální reakcí na hrozbu technologického rozpolcení Evropy musí být snaha vytvořit v krátkém časovém úseku předpoklady pro dynamický rozvoj ekonomiky služeb a kapitálově náročné produkce. Pro českou ekonomiku to neznamená nic jiného než oželet propáslé šance minulých let a urychlit strukturální přestavbu tak, aby se těžiště přesunulo od dosavadních převážně tradičních odvětví k převážně moderním. Masivní investice do vzdělání, vědy a výzkumu měly již dávno dostat absolutní prioritu před investicemi do materiální produkce. K „softwaru ekonomického úspěchu patří také originální způsoby financování či inteligentně formulované právní předpisy, které jsou schopné přilákat kapitál a vyzkumné kapacity.
ĘĘNepodaří–li se překonat dědičné zatížení naší ekonomiky minulou socialistickou budoucností, zůstanou pro naše zboží i po přijetí do EU nejvýnosnější části evropského trhu nedostupné, ekonomiky a životní úrovně se budou dále rozbíhat. Až někdy budeme dojatě přihlížet vyvěšování české vlajky před bruselskou centrálou, bude blahobyt na dohled, avšak mimo dosah.
