Otázka stoprvního Paroubkova poslance je problémem KDU-ČSL
Pověstnými Marťany, s nimiž právě před rokem slíbil v budoucnu uzavřít vládní spojenectví Jiří Paroubek, budou asi nejspíše lidovci. V posledních měsících se totiž ukazuje, že právě jejich politika je čím dál méně z tohoto světa. Zatím z jejich planety šéf ČSSD nikoho nepřetáhl, ta chvíle však může rychle přijít.
Tomu, co se děje pod pokličkou neklidného křesťanskodemokratického hrnce, totiž už běžný volič nemůže rozumět. Jak známo, k sociálním demokratům má v KDU-ČSL tradičně blíž expředseda Cyril Svoboda než jeho pozdější a nyní už také bývalý nástupce Miroslav Kalousek. Přesto to byli právě Kalousek a jeho spřízněnci Libor Ambrozek a Ladislav Šustr, kteří minulý týden ve sněmovně nahráli Paroubkovi, když odchodem ze sálu při hlasování o důvěře Topolánkově vládě rozklížili řady pravice a vychýlili skóre v její neprospěch. Ambrozek pak dokonce naznačil, že by jednou mohl podpořit Paroubkovu vládu, ale jenom v případě, že se na tom dohodne celá strana. Sérii nesrozumitelných kousků ovšem zahájil Kalousek už koncem srpna, když se zčista jasna - uprostřed vyjednávání ODS a ČSSD o podpoře menšinové vlády občanských demokratů - objevil v Kramářově vile po Paroubkově boku a ohlásil koalici ČSSD/KDU-ČSL. Oba předsedové se dokonce hladce předdomluvili na ratifikaci smlouvy mezi Českem a Vatikánem, což je také zvláštní. Komunisté, bez nichž by se černooranžová vláda byla neobešla, by přece něco takového v životě nepřipustili.
Stejně divné přemety ale dělá i Svoboda. V době revolty řadových lidovců proti vstupu strany do vlády podporované komunisty se dušoval, že s něčím takovým nikdy nesouhlasil. Za to, že nezabránil Kalouskovu nápadu, musel dokonce rezignovat na post místopředsedy. Jenže neuplynul ani měsíc a půl a Svoboda byl nucen minulý čtvrtek znovu popřít slovy i podpisem, že by v budoucnu podpořil Paroubkovu menšinovou vládu, a to jak přímou koaliční účastí nebo jen tak tiše z parlamentních lavic.
Normální volič je z toho jelen. Že jde o zákulisní vybíjenou mezi kalouskovci a svobodovci, a ne o deklarovanou snahu zastavit rozpínání komunistů, mu zřejmě dochází. Ale jak má rozlišit - je-li tomu skutečně tak -, že jedna skupina lidoveckých špiček chuť dohodnout se s Paroubkem jen předstírá a dovádí jí cynicky ad absurdum (přestože by jí ideologicky zase až tak nevadila), neboť chce vnitrostranické soupeře co nejvíce vylákat z ulity a znemožnit je před antikomunisticky smýšlející lidoveckou základnou? Nebo jak má poznat, jestli křesťanskosociálním svobodovcům jde víc o levicový koaliční potenciál strany než o pouhé vymetení křesťanskodemokratických kalouskovců? Takovým jemným nuancím možná rozumějí partajní tajemníci, ale ne voliči na ulici. Jim se lidovci v těchto dnech musejí jevit jako strana nečitelná, jejíž předáci si bez rozdílu snaží různými podfuky a triky zachránit kůži a zaparkovat poblíž příští vlády bez ohledu na její barvu. Zářijové antikomunistické usnesení a seznam poslaneckých podpisů proti zradě se zdají být jen klackem jedněch lidovců proti druhým. Jak se vůbec lítá stranická strkanice shoduje s ideálem, který má partaj v názvu?
Je kouzlem nechtěného, že nejpopulárnější političkou v zemi se právě v této době stala Vlasta Parkanová, která - ač byla nouzově zvolena místo Kalouska šéfkou poslaneckého klubu - má ve straně jen malý vliv. Jenže ačkoli je těsně před komunálními a senátními volbami, rozhádaná strana fenoménu Parkanové stejně neumí využít.
Možná se Kalouskovi daří držet pomocí srpnové provokace nebo Ambrozkovy návnady na uzdě Cyrila Svobodu, jeho příznivce a tím i Paroubka, hezká či přitažlivá politika to však není. Do stranických sekretariátů není vidět a brilantní šachové kličky vizi potřebné reformy země nenahradí. Co vlastně podstatného nebo originálního vnáší dnes lidová strana do českého politického života? Názorové přemety, fauly, boj o moc, snad nostalgii po tradicích… Je KDU-ČSL reprezentantkou zájmů venkova, jak si to mnozí její funkcionáři představují? Nikoli, zemědělců ubývá, nadto ti soukromí si našli cestu k ODS a ti družstevní volí oranžovou nebo rudou levici. Možná měl Kalousek pravdu, když začal v létě spontánně uvažovat o jakési předvolební unii s občanskými demokraty.
Byť se před volbami pochybovalo o konzistentnosti zejména šestice zelených poslanců, otázka Paroubkova stoprvního plus x-tého poslance je dnes problémem hlavně KDU-ČSL. Naštěstí to s Paroubkovou většinou ve sněmovně zatím není tak horké. Předseda ČSSD by totiž neotálel, objednal by se na Hradě a ukázal by prezidentovi seznam sto jednoho či více podpisů. Klausovi by nezbylo než uznat realitu a buď se jí podvolit neprodleným jmenováním Paroubka, nebo se jí na měsíc vzepřít druhým „měsíčním“ premiérem. Pak by však následoval pokus třetí, diktovaný už novým šéfem sněmovny z řad ČSSD.
Že se touto nejjednodušší a nejrychlejší cestou do Strakovky předseda sociálních demokratů ještě nevydal, znamená, že má zatím prázdné ruce. Což je dobrá zpráva všem skeptikům, podle nichž je trojkoaliční blokační stovka už mrtvá.
