Téměř všechny skutečnosti případu jsou nejasné a někdy byly zpochybněny
Tajemná smrt uzavřela tajemný život tajemného muže. Tento zašmodrchaný případ je ale zajímavý i jinak. Téměř každý, kdo se jím zabýval, z něj vyzískal potvrzení svého stanoviska. Příčinou je jakési parabolické zrcadlení - ať jsou hypotézy o Litviněnkově případu třeba i protichůdné, vše jako by stále ukazovalo na jednoho a téhož pachatele. Těm posedlým, kterým je od začátku vše jasné, to dodává energii k dalším frenetickým aktivitám. Blaženě se noří do tříště vzájemně nesouvisejících až protikladných informací, aby zde lovili další nepochybná potvrzení svého fundamentálního přesvědčení. Ty rezervované to ale prudce a varovně brzdí, aby si od případu udrželi odstup, nutnou podmínku jakékoli reflexe. Raději poodstoupí, aby se nevystavovali přímé mediální masáži a nedělali někomu stafáž, či v horším případě nebyli sami za blbce. Parabolický efekt je totiž pointou umné kombinace, jak učinit jediný nabízený závěr univerzálně přesvědčivým. Systematické pochybování je naopak jediným způsobem, jak uvolnit myšlení z připravených nástrah a stereotypů.
Nejasné rozuzlení.
Rozuzlení se dočkáme, až se aktéři případu rozpovídají - a to bude tím dříve, čím dříve opadne mediální zájem. Do té doby však bude mít veřejnost hlavu v mediální ohlávce, od níž opratě drží kdosi neznámý. Proto je nejlepším řešením odkázat případ do rukou pečlivých vyšetřovatelů. Nedá-li se veřejnost manipulovat, učiní iniciátorům čáru přes rozpočet. Ti jí předkládají pouze osnovu příběhu, k dofantazírování podle libosti - destruktivní dílo dokončují média s veřejností. Pak nastávají potíže s věrohodností téměř všech informací v tomto případu - a propos, jmenovala se oběť vůbec Alexandr Litviněnko? Proto se z takové kauzy dozvídáme více o médiích a komentátorech než o ní samé.
Co se tedy stalo? V Londýně zemřel na otravu radioaktivní látkou člověk, který se celý život pohyboval ve zpravodajské branži. Všechny ostatní skutečnosti jsou nejasné a byly alespoň jednou zpochybněny.
Kdo je oběť.
Kdo je centrem kauzy? Člověk, který nepochybně sloužil v KGB, poté v ruské Federální bezpečnostní službě (FSB) a vyšetřoval útok na Borise Berezovského. A byl vyšetřován, propuštěn a osvobozen, poté emigroval, dostal v Británii politický azyl, pohyboval se opět v blízkosti Berezovského a živil se neznámo čím vším (velmi pravděpodobně zkoušel mimo jiné zobchodovat a zprostředkovávat informace, působil jako poradce, psal články a knihy). Subjektivně, možná i objektivně měl nedostatek peněz. Vystupoval jako kritik ruského prezidenta Vladimíra Putina; nepokládal se však ani nebyl pokládán za příliš významného. Jeho sporná bezpečnostní integrita ho nečinila věrohodným.
Jen domněnky.
Příliš mnoho okolností a zlomových bodů v jeho životě bylo problematických - například přechod z bezpečnostních služeb „na druhou stranu barikády“. Specialista na vyšetřování organizovaného zločinu skončil nakonec v jeho náručí; jako červená nit se fatálně táhne jeho životem obchod s těžkými kovy. Údajně znal identitu 32 agentů FSB ve Velké Británii - pravděpodobně je však neprozradil (možná ovšem blufoval). Udělal si asi mnoho „kamarádů“, když chtěl obchodovat s utajovanými skutečnosti. Nejasné jsou i změny jeho vztahu k Berezovskému v průběhu času. Zajímavé vazby měl na různé čečenské subjekty, leč pro téměř zásadní nemožnost zvědět jejich skutečnou povahu z nich nelze vyvozovat více než domněnky.
Doba činu.
Kdy byla vpravena toxická látka do Litviněnkova organismu? To asi není možno přesně určit; je však známo, kdy nastaly výrazné zdravotní komplikace - ty údajně zase neodpovídají předpokládanému průběhu nemoci z (jednorázového) ozáření. Těžko bude asi vypracována seriózní chronologie výskytu opravdu souvisejících radioaktivních stop, která by měla větší vypovídající hodnotu. Zajímavé je nejen načasování otravy těsně před summit NATO v Rize, ale i náznak, že Litviněnko snad uvažoval o výpovědi v Moskvě, která by mohla poškodit zájmy Berezovského.
Místo události.
Kde se věc stala? Lze pouze konstatovat, že na jistých místech světa byla zjištěna radioaktivita, odpovídající izotopu plutonia 210, který má specifické, plošně obtížně detekovatelné vyzařování. Nelze však zjistit, kdy se radioaktivní stopy dostaly na příslušná místa. Proto nutno brát s rezervou všechny nepřímé důkazy (například Litviněnkův lístek z autobusu, v němž následně nebyly nalezeny stopy polonia). Jinou hodnotu by mělo svědectví, že Litviněnko tím autobusem skutečně jel, a tudíž byl v tu chvíli ještě „čistý“. Nejvýznamnější skutečností ovšem je, že jen s minimální nadsázkou lze říci, že všechny (známé) stopy vedou do Moskvy - a ony by přitom vlastně měly vést z Moskvy… když už.
Další nejistoty.
Jak se věc udála? Nejistota odpovědi na tuto otázku je výslednicí nejistot předchozích. Nesporné přitom je, že předpokládaný způsob otravy nemá v historii obdoby a generuje mnoho otazníků, především pro svoji spektakulárnost. Zřejmým záměrem pachatele je vybudit všeobecnou pozornost a zřetelně naznačit, kdo by měl být považován za pachatele. Tento způsob otravy není běžným „modem operandi“ tajných služeb. Nelze si nevšimnout nervózního chování italského experta Maria Scaramelly při setkání s Alexandrem Litviněnkem (údajně se jídla nedotkl, vypil jen sklenici vody). Radioaktivní stopy přitom vedou téměř až na schody Kremlu, aniž by bylo zřejmé, proč jsou na tolika dalších rozmanitých místech a zda se tam dostaly v souladu se spácháním tohoto zločinu, nebo v souvislosti s naznačením „pachatele“. Spousta zanechaných stop a nesmyslně velké množství použitého polonia svědčí buď o nepříliš odborném zacházení - anebo o úmyslně nedbalém zacházení. Při odborném zacházení a dávkování by zřejmě oběť zemřela méně nápadně, za mnohem delší dobu - a hlavně bez šance objevit, že příčinou bylo polonium. Pokud jde o cenu polonia, pohybujeme se v prostředí, kde by ani jedné straně koupě nějakého toho gramu nečinila problém.
Doličný předmět.
Čím se to stalo? Polonium 210 je prý možno získat snad výhradně u jednoho konkrétního ruského producenta, který však téměř celou produkci vyváží do USA, kde funguje kontrolní režim pouze na obchody s nadlimitním množstvím. Polonium ve stopových množstvích lze sehnat volně (i po internetu). V Evropě existuje oficiální burza těžkých kovů, kde lze zakoupit omezené množství pro lékařské nebo komerční účely (filmový průmysl). Záření polonia kůží neproniká, ale i nepatrné pozřené množství je způsobilé dlouhodobě poškozovat zdraví a výrazně přispět k předčasnému úmrtí. Zdá se tedy, že polonium bylo vybráno pro specifickou vystopovatelnost, která v kombinaci s údajně těžkou dostupností má činit zajištěné stopy jednoznačně interpretovatelnými.
Qui bono?
Komu mohla prospět Litviněnkova smrt?
1. Vladimíru Putinovi? Alexandr Litviněnko přišel do Velké Británie v roce 2000, občanství dostal letos. To znamená, že již dávno řekl Britům vše, co věděl - a možná i co nevěděl. Likvidace agenta ve stavu „vyždímaného citronu“ nemá pro poškozenou stranu smysl. Ani Litviněnko se nepokládal za významný cíl. Při vší úctě k němu, jeho osoba skutečně neměla tu symbolickou ani reálnou hodnotu (jako má třeba Oleg Gordijevskij), kterou by mohl Kreml při jeho likvidaci využít jako varování potenciálním i skutečným defektorům. Této variantě neodpovídá ani nepříliš vyvedené a příliš spektakulární provedení, a zejména nesmyslné načasování.
2. Odpůrcům Putina? Putinovy akcie rozhodně po této události nestouply. Putin se rozhodl budovat funkční stát, aniž by příliš spoléhal na demokracii západního typu. To může vadit jeho politickým odpůrcům - a nejen ruským! Naprosté většině z nich však taková „protiopatření“ nejsou blízká; ale kdyby šlo o geopolitické zájmy? Pokud by se ale pro něco takového Putinovi odpůrci rozhodli, bylo by to asi hodně podobné oné sofistikované, „nedbale“ provedené variantě, s umnými stopami vedoucími k Putinovi.
Nejen oligarchové.
3. Oligarchům a jimi zkorumpovaným úředníkům? Zdá se, že tento druh vnitřní, skryté všeho schopné opozice je logicky v největším podezření. Patří tam i mnoho bývalých vojáků, zpravodajců a policistů, kteří se chtějí v tvrdé konkurenci zalíbit svým novým chlebodárcům. Většina z nich ovšem nikdy nepatřila k těm nejlepším, zejména morálně. Tato varianta by mohla souviset se „zvoranou“ akcí.
4. Všem? Vzpomenete s úsměvem na Vraždu v Orient Expresu; vzpomeňte ale na manžele Rosenbergovy. Amerika ráda usvědčila Stalinovy špiony - a to, že neměli být popraveni, zase rádi zdůrazňovali Rusové, aby odvrátili výtky z antisemitismu po procesech s židovskými lékaři v SSSR a se „Slánského spiklenci“ v Praze.
Motiv.
Litviněnko mohl FSB, oligarchům i organizovanému zločinu vadit tím, co věděl, a být obávaný tím, co mohl vědět - a to zejména proto, že neskrýval své komerční záměry s těmito informacemi. Dost důvodů. Pro Západ asi již přestával být užitečný - vše řekl, už si asi vymýšlel, takže jeho cena se začala silně míjet s jeho finančními představami. Stále více a zřetelněji proto inklinoval k pochybným až kriminálním kontaktům, čímž se stával ideologicky nevyužitelným. Takže poslední použití - také dobrý důvod. A co Putin? Klidně mohl o připravované akci od svých zdrojů i vědět, a nepřekazit ji - s perspektivou, že přestojí jistou krátkodobou újmu, pak ale korektně usvědčí viníky, slavně se očistí - a v budoucnu si bude moci dovolit i daleko „větší“ věci, neboť kdo si ho po této odhalené blamáži dovolí znovu obvinit? Zůstává otázka, čí motivace by byla nejsilnější, že by vedla k vraždě?
Boris Berezovskij.
5. Berezovskému? Litviněnko ho kdysi vyšetřoval a mohl mít z té doby na něj kompromitující materiály. V emigraci se tedy na něj mohl obrátit se žádostí o pomoc a Berezovskij nemohl říci ne. Pustil si ho hodně k tělu, takže Litviněnko mohl být čím dál neodbytnější. Vedly se řeči o tom, že chce peníze získávat vydíráním. Jejich vzájemný vztah šel v poslední době kvalitativně „do kopru“. Nebylo na co čekat. Ještě jednou poslouží - proti Putinovi. Ale jedna zajímavá podvarianta zůstala zatím nezmíněna. Bylo naznačeno, že se prý Litviněnko chystal do Moskvy vypovídat proti Berezovskému. Nebyl ve skutečnosti stále v kádru FSB, agent působící pod dlouhodobě tvořenou legendou, který se riskantně dostal až k Berezovskému - a byl na poslední chvíli prozrazen a teatrálně zlikvidován? Zvláštní je, že by se reálie celého příběhu daly velmi dobře interpretovat i takto!
Všechno je jinak.
Kromě shora uvedených možností však může být ještě všechno úplně jinak, případně tuplovaně jinak, o trojitém myšlenkovém saltu mortale ani nemluvě. A tak můžeme pokračovat až k prvním příznakům psychosomatických obtíží, půjdeme-li do toho s patřičnou vervou. Jako protilék proto devět z deseti psychiatrů doporučuje typicky žižkovský výrok byvší a navždy první dámy Olgy Havlové o tom, že se věci nemají komplikovat „nadbytečným myšlením“. Je to velmi precizní a prozaicky vyjádřená pointa příhody pana Bluma, který na nádraží potkal pana Kohna. „Řeknou, Kohn, kam oni jedou?“ začal nenápadně vyzvídat Blum. „Kam bych asi jel,“ začal diplomaticky Kohn, „vždyť to je prosté - do Humpolce jedu, kam bych asi jel?“ „Moment, moment,“ začal špekulovat Blum, „jak jich znám, Kohn, tak když mi oni řeknou, že jedou do Humpolce, tak chtěj, abych si myslel, že maj namířeno do Pelhřimova. Ale já přitom pozitivně vím, že jedou do Humpolce. Tak proč mi lžou?“
S přáním, aby nám tak pánbu zdravý rozum do příštího roku zachovati ráčil.
