Kdo na jeho místo. Tuzemskou popmusic čekají hluché roky

„Nashle, bavte se dobře, já pospíchám,“ loučí se naoko distingovaný Karel Gott, když jej v brněnské České ulici přepadne Bohumil Stejskal. Desítky lidí kolem nechápou, co se děje, a chtějí být u toho. V létě roku 1992, kdy Věra Chytilová natáčela film Dědictví aneb Kurvahošigutntág, šlo o další důkaz toho, že známý zpěvák se nebere vážně a s legrací ze sebe sama nemá potíž.

Byť scéna trvá jen několik sekund, statisíce lidí ujistila, že Gott i v nové realitě zůstane tím, kým byl před rokem 1989. Tedy především zdrojem masové zábavy a dobré nálady. „Není to hňup, Kája? Može se, sakra, napít,“ glosuje celou situaci Bohuš v podání Bolka Polívky. A je vyřešeno.

Byť bylo krátce po revoluci a účtovalo se všemi a vším, co reprezentovalo padlý totalitní režim, Karel Gott do očistné uličky hanby vkročit vůbec nemusel. Se svou hudbou se rychle přizpůsobil nové realitě, tehdejší bezčasí asi nejlépe vystihuje uspávací hit Když muž se ženou snídá s textem Karla Šípa a hudbou Pavola Habery. To jemu i posluchačům stačilo.

Proměnu definitivně završil v roce 1997, kdy společně s tehdejší ikonou Lucií Bílou vyrazil na monstrózní turné Duety. Popové výsluní bylo opět jeho.

---

Vládci a popelky: populární hudba zůstává doménou Západu

---

Věčně zelený gothaj

Odpověď, jak je možné, že sbíral body za totality i po revoluci, asi nejlépe vysvětluje dění v roce 1989. Tehdy proběhly dvě klíčové události Gottovy kariéry, jimiž prokázal své chameleonství.

Nejdřív to byla obří poplatná televizní estráda Karel Gott s přáteli v Lucerně. Oslava jeho padesátin, kterých se zúčastnily desítky předních tváří tehdejšího šoubyznysu, mířila na všechny generace. Mladé zaujal Gott společným vystoupením s Jiřím Kornem a taneční skupinou Uno v písničce Karel nese asi čaj, rodiče a dědečky s babičkami zase pobavil scénkou s Jiřím Sovákem, kde vtipkovali v rámci možností. „Dala mi housku a gothaj. To znám, mezi salámy je to takový evergreen, věčně zelený.“

Zdroj: IFPI

O několik týdnů později, 4. prosince, se pak společně s Karlem Krylem objevil na balkoně Melantrichu a národu zazpívali hymnu. Václav Havel později vzpomínal, že tímto duetem chtěl po listopadových událostech spojit většinové Československo se světem disentu. Oba Karlové prý - alespoň podle Gottových vzpomínek - brali přelomový okamžik velice upřímně.

Právě Lucerna a Melantrich jsou pravděpodobně nejvýstižnějším popisem toho, proč by Karel Gott dokázal v jakémkoliv režimu fungovat jako univerzální hrdina. Každé jeho veřejné vystoupení, koncert, zdravice či rozhovory s fanoušky byly natolik uvěřitelné a bezprostřední, že nikdo neměl důvod pochybovat o jeho úmyslech.

Sám Karel Gott to předloni webu Seznam.cz vysvětloval takto: „Také se dá jít proti okolnostem, v písních. Ale to asi dělat nebudu, protože si myslím, že mám jiné poselství. To si vybrali lidé, posluchači. Kdykoliv jsem se pokoušel o nějakou přeměnu sama sebe, začal jsem se jinak odvazovat, tak se jim to nelíbilo. Uvědomil jsem si, že nové příznivce je velmi těžké získat a je snadné ty staré naštvat nebo je nějak zklamat.“ Prostě v každé situaci potřeboval zpívat. A to se mu dařilo.

Spíchnutá legrace

Otázkou je, jak se nyní český hudební mainstream a byznys vypořádají s odchodem svého hlavního tahouna. Z krátkodobého hlediska je to jasné. Objeví se několik kompilačních alb a reedice starých nahrávek, které na mnoho měsíců ovládnou žebříčky prodejnosti.

---

Woodstock pohledem financí: pořadatelé prodělali kalhoty, stánek s hamburgery lidé kvůli jejich ceně zapálili

---

Ostatně stačí se podívat na uplynulé týdny. Přestože se Gott stranil veřejného života a rušil koncerty, album 80/80 Největší hity 1964/2019 se i pět měsíců po vydání drží mezi dvacítkou nejprodávanějších titulů v České republice, během léta dokonce dlouho drželo bronzovou pozici.

Dlouhodobý výhled je však komplikovanější. Bez Karla Gotta to bude mít český šoubyznys těžké. Žádný ze současných zpěváků či zpěvaček není natolik univerzální a obecně přijímaný, aby se na něm shodla babička, maminka i dcera. Nikdo z žijících umělců navíc s národem neprošel klíčové události od poloviny minulého století.

„Karel Gott je osobnost, která se bude těžce nahrazovat. Neznám nikoho, kdo by měl takové charisma, takový hlas, takové vystupování. To vše, co on dokázal. Není tady nikdo, kdo by ho v tomto jeho žánru nahradil, nevidím už následníka,“ prohlásil v Radiožurnálu Jiří Suchý, který Gotta objevil pro Semafor v pražské kavárně Vltava.

A tak se dá čekat - přestože podobné srovnání může působit přehnaně -, že stejně jako po úmrtí Václava Havla postihlo českou politiku vakuum bez hegemona, nyní čekají hluché roky i tuzemskou popmusic. Plno hvězdiček, ale žádná velká hvězda, která by ostatním zářila a která by dokázala vyprodávat sportovní haly.

Kdo by to čekal, když hudební publicista Jiří Černý v roce 1966 o novém Gottově songu Bum, bum, bum (Dám dělovou ránu) napsal v Mladém světě: „Text písničky sám o sobě žádnou ranou není, spíše jakousi nedotaženou a rychle řemeslně spíchnutou legrací.“

Dále čtěte:

Lou Fanánek Hagen: Děti mi závidějí, jak jsem si užil devadesátky

Obchod s hudbou Bontonland končí. Akcionáři rozhodli o dobrovolné likvidaci

Ekonomika superstar. V hudebním průmyslu vítěz bere vše

Hudební festivaly nad propastí. Bojí se EET