Evropská unie získává den za dnem čím dál více pravomocí, kterými oplývají buď přímo jmenovaní, tedy nezvolení činitelé, či ve složitých konkurzech vybraní úředníci.
Jak se na své posty dostali a kdo je vybral, občané členských států EU většinou neví a ani se o to nezajímají. Přitom tito lidé podstatným způsobem ovlivňují naše životy. Bruselská personální politika se děje skrytě, je komplikovaná a komplikovanost obvykle v sobě nese element nečitelnosti, nezajímavosti pro širší masy, a tudíž i horší kontrolovatelnosti. A to se často děje i v nejvyšších patrech unijní politiky.
Bez jakékoli diskuse a nikým nahlas nezpochybněn se na březnovém summitu stal Herman Van Rompuy prezidentem EU na další dvouapůlleté období. Až se zpožděním několika měsíců se do deníku Financial Times dostala informace o tom, že předseda Evropské komise José Barroso měl nabídnout britskému premiérovi Davidu Cameronovi, aby se připojil k nové fiskální smlouvě výměnou za dva významné posty v komisi. Vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti vyslaná Británií baronka Ashtonová si měla prohodit působiště s Francouzem Michelem Barnierem. Ten totiž řídí pro Brity životně důležité portfolio jednotného trhu včetně finančních služeb. Tato zákulisní šeptanda sice nevyšla, ale zřejmě se o ní natolik přemýšlelo, že ji někdo potřeboval v posledních týdnech vynést ven.
V podobně tajemném duchu se odehrává výběr předsedy zasedání ministrů financí členů eurozóny. Jak tomu v EU bývá, hledá se rovnováha mezi obsazením unijních postů ze zemí menších a větších, jižních a severních. Řešení rébusu není v dohledu. Neobjevil se žádný vhodný kandidát, který by získal podporu mezi severními i jižními, zpravidla eurem platícími státy. Přesněji mezi těmi, které si drží vysoké ohodnocení ratingových agentur, a těmi, jež EU a další mezinárodní organizace musely zachránit finanční půjčkou.
Ještě před pár dny se jako o žhavém kandidátovi mluvilo o finském premiérovi Jyrki Katainenovi. Ten se prý ale zdá příliš jestřábovitým pro jih Evropy poté, co jeho vláda pod tlakem veřejného mínění požadovala zvláštní garance v případě poskytnutí finanční pomoci kolabujícímu Řecku. Spekulanti v Bruselu pak poukazují na to, že jeden Fin už evropskou dluhovou krizi řeší: komisař pro ekonomiku Olli Rehn. A to už by bylo příliš mnoho Finů na jednom místě.
Ozývají se i další jména, například současného italského premiéra a v Bruselu a dalších metropolích téměř ikonicky uznávaného Maria Montiho. Stávajícímu zachránci Itálie před „nemilosrdnými“ trhy ale stojí v cestě další Ital: Mario Draghi vede Evropskou centrální banku.
V tuto chvíli je ale do jisté míry vedlejší, kdo stojí v čele eurozóny. Jak ostatně sám poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, předsedou nemusí být nutně premiér. Ono je to tak trochu právě jeho Německo, které z pozice své ekonomické síly o měnové unii rozhoduje.
