euroglosa
Evropská unie získává den za dnem čím dál více pravomocí, kterými oplývají buď přímo jmenovaní, tedy nezvolení činitelé, či ve složitých konkurzech vybraní úředníci.
Jak se na své posty dostali a kdo je vybral, občané členských států EU většinou neví a ani se o to nezajímají. Přitom tito lidé podstatným způsobem ovlivňují naše životy. Bruselská personální politika se děje skrytě, je komplikovaná a komplikovanost obvykle v sobě nese element nečitelnosti, nezajímavosti pro širší masy, a tudíž i horší kontrolovatelnosti. A to se často děje i v nejvyšších patrech unijní politiky.
Bez jakékoli diskuse a nikým nahlas nezpochybněn se na březnovém summitu stal Herman Van Rompuy prezidentem EU na další dvouapůlleté období. Až se zpožděním několika měsíců se do deníku Financial Times dostala informace o tom, že předseda Evropské komise José Barroso měl nabídnout britskému premiérovi Davidu Cameronovi, aby se připojil k nové fiskální smlouvě výměnou za dva významné posty v komisi. Vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti vyslaná Británií baronka Ashtonová si měla prohodit působiště s Francouzem Michelem Barnierem. Ten totiž řídí pro Brity životně důležité portfolio jednotného trhu včetně finančních služeb. Tato zákulisní šeptanda sice nevyšla, ale zřejmě se o ní natolik přemýšlelo, že ji někdo potřeboval v posledních týdnech vynést ven.
V podobně tajemném duchu se odehrává výběr předsedy zasedání ministrů financí členů eurozóny. Jak tomu v EU bývá, hledá se rovnováha mezi obsazením unijních postů ze zemí menších a větších, jižních a severních. Řešení rébusu není v dohledu. Neobjevil se žádný vhodný kandidát, který by získal podporu mezi severními i jižními, zpravidla eurem platícími státy. Přesněji mezi těmi, které si drží vysoké ohodnocení ratingových agentur, a těmi, jež EU a další mezinárodní organizace musely zachránit finanční půjčkou.
Ještě před pár dny se jako o žhavém kandidátovi mluvilo o finském premiérovi Jyrki Katainenovi. Ten se prý ale zdá příliš jestřábovitým pro jih Evropy poté, co jeho vláda pod tlakem veřejného mínění požadovala zvláštní garance v případě poskytnutí finanční pomoci kolabujícímu Řecku. Spekulanti v Bruselu pak poukazují na to, že jeden Fin už evropskou dluhovou krizi řeší: komisař pro ekonomiku Olli Rehn. A to už by bylo příliš mnoho Finů na jednom místě.
Ozývají se i další jména, například současného italského premiéra a v Bruselu a dalších metropolích téměř ikonicky uznávaného Maria Montiho. Stávajícímu zachránci Itálie před „nemilosrdnými“ trhy ale stojí v cestě další Ital: Mario Draghi vede Evropskou centrální banku.
V tuto chvíli je ale do jisté míry vedlejší, kdo stojí v čele eurozóny. Jak ostatně sám poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, předsedou nemusí být nutně premiér. Ono je to tak trochu právě jeho Německo, které z pozice své ekonomické síly o měnové unii rozhoduje.
