Češi si oblíbili farmářské trhy. Ne vždy jsou lepší než hypermarket
Má se slovenské skleníkové rajče s cenou 69 korun za kilo prodávat na pražském farmářském trhu? Nejen tuhle otázku řeším, zatímco v úterý odpoledne stojím na trhu na pražském náměstí Republiky.
Z reproduktorů mi k tomu pomáhají milé tóny písničky, v níž Hana Zagorová zpívá, že „svět je plný zázraků“. A skutečně! Rozhlížím se kolem a kromě horšího i lepšího ovoce, zeleniny, uzenin a sýrů vidím i dámské žíhané hedvábné šortky za 390 korun, kýčovitou keramiku a moře PET lahví naplněných obludně vyhlížejícím i chutnajícím laciným vínem. Samozřejmě nechybí ani trdelník, poslední dobyvatel Česka. Bez něj by to asi ani nešlo.
České Československo „Celé náměstí v průběhu desetiletí několikrát významně změnilo svou podobu, avšak stále jako kdyby hledalo svoji lidskou tvář. Tu mu dali právě až farmáři. Náměstí tak získalo nový, mnohem příjemnější rozměr a přestalo být pouhým průchozím místem,“ píší na svém webu skromně organizátoři Farmářských trhů Prahy 1. Těžko říct. Někteří lidé tu skutečně spokojeně nakupují, zatímco se cizinci fotí u stánků s bizarními cetkami, které z domova neznají. A jiní by si přáli, aby jim stánky se zbožím, z nichž některé patří spíš na špatnou pouť, nepřekážely v průchodu. Vlastně je spíš hanba, že takhle vypadá farmářský trh na jednom z náměstí přímo v historickém centru Prahy.
„Tady na to dbají, proto chodím sem a nikam jinam. Češku nezapřu,“ říká prodavačka keramiky Markéta Přibylová, zatímco si u stánku prohlížím její zboží. Na co konkrétně tady ale dbají? Aby bylo zboží české? Nebo kvalitní? Nebo obojí? Spousta českého zboží prodávaného v okolních stáncích totiž není nic jiného než obyčejný šunt. Další zase není české. „Zboží musí být od prvovýrobců, ale jestli i české, to nevím. Slovenská rajčata? Tak to je skoro jako české, ne? Já si pamatuju, když jsme pořád byli jedna země,“ usmívá se Přibylová. „Trdelník taky nevymysleli v Česku. Ale máme i pstruha,“ nabízí vlastní verzi výkladu zboží vhodného pro český farmářský trh mladá blonďatá prodavačka s piercingem u stánku s mořskými rybami dováženými z Hamburku. A já odcházím o pár kroků dál do hypermarketu Billa. Farmářské trhy totiž částečně vznikly i jako reakce na mnohdy bídnou nabídku potravin, ovoce a zeleniny v hypermarketech, kde kvalitu většiny zboží diktuje cena, protože i z výzkumů vycházíme my Češi jako slevoví feťáci. Za stejnou cenu jako na trhu nabízejí v Bille mnohem voňavější i chutnější nejen italská, ale i další dovozová rajčata.
Co je tedy v takovém případě přidaná hodnota farmářského trhu, když nejde o české ani kvalitnější zboží? „Češi jsou zvyklí fandit svým sportovním favoritům v nejrůznějších odvětvích sportu, kdo neskáče, není Čech a tak podobně, ale měli by se také naučit kopat za své výrobky a výrobce,“ hájil české farmářské trhy na serveru Lidovky.cz šéf Asociace farmářských tržišť (AFT) Jiří Sedláček z občanského sdružení Archetyp, pořadatele trhů na „Jiřáku“ a na náplavce.
„Česká rajčata nenabídnou tu samou kvalitu,“ hájí vlastní podnik jeden z organizátorů farmářského trhu na náměstí Republiky Petr Pospíšil. Náš telefonický hovor se nenesl v úplně přátelském farmářském duchu. Pospíšil nejdřív ochotně odpovídal na mé otázky, záhy mi však začal klást otázky sám.
Například proč se zajímám o věci, které lidi nezajímají? „Účastnit se farmářských trhů mohou výrobci potravin, pěstitelé zeleniny a ovoce nebo prodejci přímo pověření výrobcem,“ vysvětluje Pospíšil výběr prodejců. Žádný stánkař taky nesmí překročit desetiprocentní kvótu určenou pro zahraniční zboží.
Stanovy AFT (Farmářské trhy Prahy 1 nejsou jejím členem) na trhu připouštějí pouze zahraniční potraviny vysoké kvality nebo takové, jejichž ekvivalent nelze najít na českém trhu. To částečně splňují mořské ryby dovážené z Německa, byť i jejich prodej je diskutabilní vhledem k mediálně oblíbenému důrazu na lokálnost i ekologičnost zboží prodávaného na farmářských trzích. Slovenská rajčata ale ničím výjimečná nejsou; menší karbonovou stopu za sebou necháte i dovozem z Německa, Polska nebo Rakouska. „K panu Šandovi chodí pro slovenská rajčata spousta lidí, jsou oblíbená,“ vysvětluje Pospíšil jejich prodej. Kdyby šli na náměstí Republiky do Billy, nakoupí líp.
Haló, tady masokombinát Farmářské trhy začaly před lety z frustrace.
Na pražském magistrátu zkoumal úředník jejich berlínskou a newyorskou podobu i vhodnou pražskou lokalitu tak dlouho, až jejich někdejší tradici obnovila v Klánovicích publicistka a spisovatelka Hana Michopulu. „Služba pro město, peníze pro venkov,“ popsala před časem původní ideu farmářských trhů. Záhy však řešila dva problémy: zoufalý nedostatek producentů kvalitních lokálních potravin a stejně tak zoufalý přebytek producentů typického domácího šuntu. Oba problémy trápí farmářské trhy dodnes.
Jen v Praze nyní najdete farmářských trhů několik, a to i v týdnu: přímo v centru na náměstí Republiky, na náměstí Jiřího z Poděbrad, na náplavce, na „Kulaťáku“ (totiž dejvickém Vítězném náměstí), ve Vršovicích i v Karlíně. Další se pořádají v okrajových částech města, výjimkou dnes je spíš neexistence trhů. Některé jsou lepší a koupíte na nich skutečně kvalitní uzeniny, zavařeniny nebo pečivo, byť hodně draho. Třeba stánek pekárny Petite France nabízí kvalitní pečivo podle francouzských receptur, na trhu ale stojí skoro stejně jako podobné zboží prodávané ve francouzské restauraci La Gare v centru města. Mnohé stánky nicméně nabízejí jen dražší a někdy i horší alternativu hypermarketů a večerek. Případně deset variací domácí medoviny. Rychlý rozmach, částečně hnaný mediální masáží zemědělské lobby i zákaznickou naivitou, přinesl také záplavu nekvality a podvodů. Lidé si totiž farmářské trhy oblíbili natolik, že prodejci rychle zjistili, že za jeden den zde vydělají mnohem víc než za několik dnů v kamenném obchodě. Například na náplavce, největším pražském farmářském trhu, stává v sobotu fronta lidí téměř před každým stánkem. A to přestože někteří zdejší prodejci pojali trhy jako obchod s lidskou hloupostí.
„Skvělá myšlenka, jen časem degradovala.
Šel jsem na trhy před dvěma roky, kdy ještě fungovaly. Měli by se tam prezentovat prvovýrobci nebo výrobci, a ne překupníci, kteří nakupují uzeniny z velkých masokombinátů.
To se děje všude. Jen to lidé, kteří se v tom nevyznají, nepoznají,“ popisuje svou zkušenost z farmářského trhu na „Kulaťáku“ známý pražský řezník a uzenář Tomáš Hudera.
Na trh šel, protože si myslel, že tam logicky patří: veškeré uzeniny si vyrábí sám a maso nenastavuje náhražkami ani nedochucuje jedovatými éčky. Také své výrobky neprodává v hypermarketech. A je lokální. Za stánek zaplatil dva tisíce korun na den.
Záhy ale zjistil, že se kolem něj prodávají i uzeniny skoupené z velkých masokombinátů. Nebo zde měli stánek větší uzenáři prodávající jak své vlastní párky a klobásy, tak ty koupené od masokombinátů, které jimi levněji zásobují i hypermarkety. Na jednom trhu viděl i zelinářku, jež začátkem května prodávala údajně čerstvou českou mrkev. „Tvrdila, že ji na zimu zahrabala do písku. To sice můžete udělat, ale ne s celou fůrou mrkve. Lidé chtějí na trhu slyšet pohádku. Viděl jsem, jak někteří prodávají za 290 korun klobásu, kterou ve svém obchodě prodávají za 190 korun, protože jich tam nikdy neprodají tolik a za takovou cenu. Farmářské trhy jsou zprofanované a mnozí lidé tam chodí jen ze zvyku,“ myslí si Hudera. O návratu na trhy neuvažuje.
Velkoobchodník s polskou drůbeží, jenž nechce uvést své jméno, popisuje ještě rafinovanější podvod: údajný prodej levnější polské drůbeže jako české na trzích na „Jiřáku“ a na náplavce. „U nás téměř neexistuje drůbeží maso, které by nebylo polské, protože kilo polského je o osm korun levnější než kilo českého, hlavně kvůli lépe vyjednaným polským zemědělským dotacím. Všichni tady chtějí maso, nikdo za něj ale nechce platit. Proto se do Česka pašuje ve velkém polská drůbež,“ říká.
Systém je podle něj sofistikovaný: český farmář si udělá naoko farmu, to kvůli domácímu původu masa, který na trh potřebuje.
Pak ale přikoupí velké množství lacinějšího masa v Polsku, kde mu na něj stále flexibilnější Poláci, kteří sem tam zapomenou na Boha, nalepí štítek s českým původem. Jediný risk je převézt maso přes hranici. „Vždycky, když vidím ty spokojené lidi, jak si z farmářských trhů nesou domů v košíčku polské maso, musím se smát,“ dodává velkoobchodník. Potěmkinovu vesnici nepoznáme „Když někdo udělá rafinovaný podvod a postaví Potěmkinovu vesnici, tak to samozřejmě nepoznáme,“ vysvětluje mi ve vinohradské kavárně Sedláček, pořadatel trhů na náplavce a na náměstí Jiřího z Poděbrad, když mu říkám o konkrétním prodejci a podezření, že na trzích prodává i polskou drůbež. Na většinu farem se prý organizátoři trhů snaží jezdit osobně, aby pořídili fotodokumentaci, všechny ale neobjeli. „Měli jsme jednu chovatelku, ale protože nebyla schopná doložit původ svého zboží, museli jsme se s ní rozloučit,“ přiznává Sedláček pokus proniknout na trh se zbožím nejasného původu.
Současně prý organizátoři dohlížejí i na ceny. Ne že by je přímo regulovali, ale snaží se, aby trhovci nepřekračovali ceny v řetězcích a hypermarketech v příslušné spádové oblasti. „U většiny produktů se nám to daří, dělali jsme si vlastní cenové srovnání s řetězci,“ vysvětluje Sedláček.
Jak tedy ospravedlní slovinský farmářský stánek na náplavce prodávající slovinský pršut a salámy i za dvojnásobnou cenu, než za jakou koupíte v kamenných obchůdcích s delikatesami italské prosciutto nebo salámy?
Navíc slovinský pršut se všude na světě považuje za levnější verzi italské nebo španělské sušené šunky, ne za její prémiovou variaci. V sobotu jsem u slovinského stánku viděl frontu lidí se zasněnýma očima, kteří jako by najednou zapomněli, že 140 korun za deset deka uzeného masa slovinské produkce je stejné jako prodávat dacii za cenu audi.
„Je to exkluzivní produkt, nepochybně ve vyšší cenové kategorii. Je to ale výrobek, který si nekoupíte každý týden,“ říká Sedláček. Exkluzivní produkt to určitě je, hlavně cenou.
Patří ale na český farmářský trh? Trhy totiž ve světě fungují právě proto, abyste tam nakoupili každý týden, případně i obden. Nejde o Tuzex. „Je to malá slovinská farma, osobně jsem se tam jel podívat. Většina sortimentu na trhu se ale snaží cenově přiblížit peněžence průměrného Čecha,“ dodává Sedláček.
Koukej a vybírej „Chodím sem celkem často. Nejvíc nakupuju pečivo, zeleninu, sýry a občas i uzeniny. Například sýry tady mají jiné než jinde a pečivo je super!“ říká mi Jan Schneider. V sobotu krátce po poledni spolu stojíme u vstupu na farmářský trh na náplavce. Navzdory chladnějšímu a nebezpečně deštivému počasí zaplnil dlážděnou promenádu u Vltavy početný dav lidí, často i celých rodin vybavených nákupními košíky. A to včetně v Praze žijících cizinců i zahraničních turistů, kteří sem přicházejí s kapesními mapkami jako na Pražský hrad. Schneider tu dnes nakoupil asi za 400 korun, jako obvykle.
Náplavka je největší, nejrozmanitější a taky nejkvalitnější pražský farmářský trh. U většiny sortimentu nabízí několik různých možností k nákupu, jak bývá zvykem v zemích, kde komunisté zcela nezničili soukromou zemědělskou produkci ani zvyk místních lidí nakupovat čerstvě většinu zboží u svých řezníků, uzenářů či zelinářů. Když je venku hezky, bývá na náplavce větší tlačenice než na Staroměstském náměstí.
Dobře to samozřejmě poznají i prodejci: vydělají tady i dvakrát tolik než na ostatních trzích, často své zboží dokonce vyprodají a musejí pro další. Na některých trzích se podobná situace řeší i cestou do nejbližšího hypermarketu. Nebo sem hypermarket rovnou přijede za nimi: dlouhá fronta na espreso za 35 korun totiž stojí i u stánku Mama Coffee, což není nic jiného než řetězec. Jen si politicky korektně říká „fair trade“, „bio“ i „káva s příběhem“.
„Některé věci jsou tady dražší, to určitě. Ale zase jsou většinou lepší. Člověk musí hodně koukat a vybírat, někde mají určitě zboží horší. Když je ale venku hezky, tak je tady příjemná atmosféra. Jen dneska jsem tu potkal pět lidí, úplně náhodou. Samozřejmě je to i o tom, že jsou trhy trochu v módě,“ dodává Schneider.
Možná i trochu víc. l
Zboží musí být od prvovýrobců, ale jestli i české, to nevím. Slovenská rajčata? Tak to je skoro jako české, ne? Na náplavce prodejci leckdy vydělají i dvakrát tolik než na ostatních trzích. Stává se, že zboží vyprodají a musejí pro další. 1,5 miliardy korun Takového obratu dosáhly v roce 2012 podle odhadů farmářské trhy v Česku. Poté se boom zastavil.
160 Tolik se v Česku pravidelně koná farmářských trhů.
90 milionů korun Daří se i farmářským prodejnám. Řetězec obchodů Náš grunt dosáhl loni obratu 90 milionů, letos odhaduje tržby na 150 milionů. A k 30 prodejnám chce přidávat dalších patnáct. Rychlý rozmach farmářských trhů přinesl i záplavu nekvality a podvodů.
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz
