B u d o u c n o s t Č e s k é s p o ř i t e l n y
Česká spořitelna je v průšvihu a potřebuje pořádnou státní berli za pár miliard. Tou nejlepší berlí by však bylo, kdyby stát dal od úspor statisíců domácností ruce pryč a banku privatizoval. Jak to vypadá, ještě předtím se však strhne v bance o politický vliv pěkná mela.
Jen málokdo nemá v této zemi zkušenosti s Českou spořitelnou. Někdo lepší a mnohý zase horší. Každopádně jde o kolos, jehož osudy ovlivní nejen celý bankovní sektor, ale i celou ekonomiku. Dnešní potíže nezmenšují její růstový potenciál a bezpochyby jde o perlu na českém smetišti. Tím lačnější ruce se však mohou začít natahovat.
Po pravdě řečeno, uvést spořitelnu do stavu, v jakém je, muselo stát pěkné úsilí. Peněžní ústav, který v roce 1990 obhospodařoval prakticky veškeré úspory v České republice, dnes šafářuje na zhruba čtvrtině a tento pokles těžko vysvětlit jen rozvojem bankovního sektoru. Spořitelna prohrává konkurenční souboj snad se všemi účastníky trhu. Přesto přístup k levným penězům, naspořeným za desetiletí na vkladních knížkách, garantuje budoucí gigantické zisky. Pokud to někdo nezvorá.
Budoucnost spořitelny je nyní velmi prostá a zároveň nadějná. Nové vedení vyhrne buldozerem z bilance veškeré pozůstatky po neúspěšném pokusu stát se univerzální bankou financující průmysl a obchod.
Ten přišel pěkně draho, jak dokladují i úvěry, které se spořitelně podařilo v rámci záchranných operací převést do Konsolidační banky. Stamilionové úvěry byly zajištěny zcela nedostatečně a auditor uznal hodnotu zástav na úrovni často pod deseti procenty nominálu. Množství těchto úvěrů vzniklo před hezkými pár lety a podobných dárečků má naskládáno po střechu i konkurence. Na to se však nemá cenu vymlouvat. Argumentem pro současné vedení mohou být jenom kroky jasně směřující k nápravě stavu a těch je rozhodně méně než požadavků na vládu, aby pomohla.
Ze zkušenosti vyplývá poučení. Česká spořitelna se nepochybně v budoucnosti soustředí na sběr vkladů a aktivní obchody omezí na mezibankovní trh, dále na financování projektů garantovaných státem, či velké syndikátní úvěry pro úspěšné a perspektivní podniky.
To vše bude stát peníze. Nejdříve například na přímou sanaci v podobě zvyšování jmění nebo dalších odkupů špatných pohledávek. Potom pomůže i slibovaná revitalizace průmyslu spojená s odkupem bezcenných pohledávek. Tento proces nepochybně proběhne a je celkem lhostejné, ve kterém okamžiku do něj vstoupí nový vlastník. Každopádně dostane banku s perspektivou vysokých zisků při minimálním riziku.
Jenže je tady šance všechno zpackat. Spořitelna může o své levné zdroje ještě před privatizací přijít. Pokud bude stále přísněji trestat lidi za to, že nosí na její přepážky peníze, může být do roka a do dne prázdnou skořápkou, téměř k neprodeji. Své poslední zvýšení poplatků na sporožiru sice hájí tím, že se pouze dotahuje na úroveň konkurence, ale konkurenceschopnost produktu nelze poměřovat jen podle výše poplatků. Klient totiž posuzuje i výši úročení účtu, rozsah a kvalitu souvisejících služeb, pružnost v manipulaci s účtem. Proto se šéfové spořitelny mohou se svými kupeckými počty pěkně přepočítat a nakonec o kvalitě jejich rozhodnutí budou klienti hlasovat nohama.
Popravdě řečeno již hlasovali. Za tři čtvrtletí loňského roku se snížil objem vkladů v ČS o šest miliard, což představuje dvě procenta. Vyklízení trhu drobných střadatelů není v době recese, kdy se na aktivních obchodech dá vydělat velmi málo, tou nejlepší orientací.
Hodně tedy záleží na tom, jak se státní vlastník vyrovná s výměnou managementu a statutárních orgánů. Současné vedení má nepochybně svůj díl viny na stavu, v němž spořitelna je, a jeho výměna nepočká.
Jde o vážnější záležitost, než je čistka v ČEZ či v Telecomu. Dráty nikam zmizet nemohou, ale peníze, které představuje hodnota státního podílu v České spořitelně, se mohou odpařit hodně rychle.
Je proto zarážející, že Fond národního majetku se dva měsíce chová tak, jako by ani mimořádnou valnou hromadu nechtěl svolávat. Jako by měl strach otevřít okno a vyvětrat. Množí se zprávy, že za váháním je příprava na měření sil dvou těžkých vah na naší politické scéně. Rýsují se tahanice mezi výkonným vedením Fondu národního majetku, za nímž stojí především ODS, a částí sociálnědemokratické vlády. Opět půjde o jiné než ekonomické priority. Avizovaná změna stanov posílí pozici dozorčí rady a lze tedy očekávat, že o místa v ní se svede ta nejtěžší bitva mezi vládní a smluvně opoziční stranou. Možná právě tady dojde k vyslyšení myšlenka Miloše Zemana o spolukontrole opozice, nabízená ODS už před několika týdny.
Lívii Klausovou nejspíš Ivanka Zemanová ve funkci nevystřídá. To však neznamená, že nejsou nastoupeni jiní, neméně problematičtí lidé. Seznam poslanců a stranických činitelů ve státních firmách se trvale prodlužuje.
Výsledkem může být vnitřně rozdělená dozorčí rada, která nikdy nemůže zvolit představenstvo schopné konat razantní kroky v přípravě na privatizaci. Z toho možná čerpají naděje někteří současní členové nejužšího managementu. Nikdo se nechce loučit se svým postem a všichni hledají politickou podporu. Je to pochopitelné, i když v současné době by asi bylo mnohem prospěšnější, kdyby místo toho hledali cesty jak ven z bryndy.
Pokud se zástupci státu budou mezi sebou prát jak malé děti o kyblíček na pískovišti, tak vůbec není vyloučeno, že ta naděje bude naplněna. To by však mohlo hrozit tím, že konečným výsledkem bude rozšlápnutí docela pěkné bábovičky. Pak bude spořitelna na krku státu ještě dost dlouho a povede do ní hodně tlustá roura, kterou potečou peníze daňových poplatníků, kteří tak budou zachraňovat své úspory.
