Program jak nakládat s radioaktivní odpadem nadále chybí
Schizofrenický návrh předložilo Ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo k veřejnému projednání. Snažilo se prezentovat vyhořelé jaderné palivo jako cennou surovinu - a zároveň nabídlo jedinou možnost, jak s ním naložit: na desítky tisíc let ho zahrabat do země. Případné možnosti druhotného využití vyhořelého paliva shrnuli autoři do beletristicky pojatých odstavců, které ani náznakem nepřipomínaly variantní koncepční řešení.
Takže návrh koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem tvrdě narazil při posuzování vlivů na životní prostředí. Ve svém zamítavém stanovisku ministerstvo životního prostředí vybízí autory, aby zvážili i možnosti dalšího zužitkování paliva. Tedy uložit je tak, aby je v době, až se podaří vyvinout dokonalejší technologie, bylo možné vyjmout a znovu využít. Grégrovo ministerstvo nezvážilo ani možnost dlouhodobého uložení paliva v podpovrchových či dokonce povrchových skladech pod stálým dozorem odborníků a nezabývalo se ani případným využitím již technologicky zvládnutého přepracování paliva.
Každou z těchto variant samozřejmě provází množství nevyřešených a mnohdy nebezpečných problémů. O to odpovědněji je třeba mezi jednotlivými variantami odborně vybírat, aby byla zvolena ekonomicky nejvýhodnější a pro lidi i pro přírodu nejbezpečnější cesta.
Uhlířův seznam.
Jaderné elektrárny vedle elektřiny produkují i nežádoucí nebezpečné radionuklidy ve vyhořelém palivu. Na nedávném semináři pro senátory o nich hovořil Jan Uhlíř z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Tyto umělé prvky vzniklé radioaktivním štěpením, jimž se také říká transurany, se vyznačují velkou a dlouhodobou radiotoxicitou. Americium 243 se vyzáří na polovinu své radioaktivity teprve za 7000 let, plutonium 239 dokonce za 24 000 let. Mezi radionuklidy na Uhlířově seznamu jsou však ještě větší rekordmani - plutonium 242 má poločas rozpadu 376 000 let. Co to je však proti neptuniu 237, které v délce rozpadových poločasů vévodí s dvěma miliony let. Stejně dlouho potrvá, než se radioaktivita těchto prvků znovu sníží na další polovinu. Kdo se toho asi dožije?
Pokus o vtip zmrzne na rtech, jestliže otázku otočíme. Kdo asi po dvou tisících letech po setkání s těmito uloženými radionuklidy zemře? Vždyť je tak jednoduché za stejnou dobu, jakou lidstvo urazilo od narození Krista, zapomenout, že někde hluboko v zemi je zahrabáno cosi velice nebezpečného.
Uhlíř věří, že v řádu desítek let se vědcům podaří zvládnout transmutaci, tedy způsob, jak tyto doby rozpadu zkracovat. Další cestou by měla být regenerace vyhořelého paliva, či alespoň podstatné zmenšení radiotoxicity odpadu a zkrácení doby vyzařování. Ne každý však na rychlou spásu v podobě transmutace věří. Nelze se založenýma rukama čekat, jak se to vyvrbí, je třeba přijmout alespoň krátkodobý program praktických kroků, který umožní výběr vhodné definitivní varianty. Absence konkrétního programu na nejbližší roky byla další překážkou pro přijetí bezzubé koncepce.
Zpomněli počítat.
Kritikům vlivu koncepce na životní prostředí vadilo, že v předloženém materiálu nebyla dostatečně zpracována a zdokumentována ekonomická hlediska. Koncepce uvádí pouze hrubé odhady nákladů. A to jen na jednu jedinou variantu ukládání paliva v hlubinném úložišti bez možnosti zpětného vyjmutí. Tím tvůrci koncepce sami odsoudili vyhořelé jaderné palivo do role nežádoucího nebezpečného odpadu.
Ekonomicky rehabilitovat pojem vyhořelého paliva porovnáním nákladů na jeho přepracování s prognózou cen těženého uranu nikoho z tvůrců koncepce ani nenapadlo. A tak pro zvažování této varianty nebylo dost ekonomických podkladů. Nebyl ani důvod nepovažovat vyhořelé palivo za obtížný odpad. Naopak, snahy vydávat ho za surovinu označil předseda Hnutí Duha Jan Beránek za „etiketní podvod“. Vyplynul prý z nouze, protože si jaderný průmysl navzdory slibům nedokázal ani po desetiletích s jaderným odpadem poradit.
„Ukažte mi zájemce o koupi vyhořelého paliva a pak uvěřím, že je to cenná surovina,“ vyzval Beránek oponenty na semináři v senátu. Nepřihlásili se a strpěli i opačné tvrzení, že řada států i provozovatelů elektráren ráda zaplatí velké peníze za to, aby se této „cenné suroviny“ co nejrychleji zbavila.
Palivo nebo odpad?
Zatím je vyhořelé palivo pod křídly dukovanské elektrárny. Prvních šest let se chladí v bazénu přímo v reaktorové hale. Pak bude zhruba padesát let v kontejnerech v suchém skladu vedle elektrárny. Teprve až takto „uzraje“, bude svezeno do podzemního trvalého úložiště. Pokud do té doby nějaké bude stát. Úložiště radioaktivního odpadu totiž nikdo za humny mít nechce.
Odpad nechtěli ani občané kolem Dukovan, nakonec se nechali ukolébat vládním příslibem malého skladu pro 600 tun do roku 2005. Klausova vláda však už nemilosrdně škrtla sliby své předchůdkyně a rozhodla o výstavbě skladu pro celou dukovanskou produkci. Žádný ze současníků se však už nestačí přesvědčit, zda vyhořelé palivo v Dukovanech přežije svou mateřskou elektrárnu jen o 50 let a ne o více. Do značné míry to bude záležet na tom, čím Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) a ministerstvo průmyslu nahradí tuto nezdařenou koncepci, a jak úspěšně budou státní úředníci vyjednávat s občany. Začátkem roku 2000 se povinnost dbát nad ukládáním radioaktivních odpadů opět vrátila do rukou státu.
Za skladování a dopravu vyhořelého jaderného paliva dále odpovídá přímo jeho původce, tedy elektrárna. Za ukládání radioaktivního odpadu v uložišti však ručí stát. V dukovanské praxi to znamená, že vyhořelé palivo chladne kontejnerech v režii společnosti ČEZ, nízko a středně aktivní odpad na nedalekém úložišti zalévají do betonu státní zaměstnanci.Štola v lokalitě Skalka, o které se tak často diskutuje,ne- má být státním úložištěm, ale rezervním skladem společnosti ČEZ. Na základě tohoto dukovanského vzoru vyroste do roku 2010 ještě sklad vyhořelého paliva v Temelíně.
Skladováním odpadů v místě vzniku mizí rizika spojená s přepravou vysoce radioaktivních materiálů. S přibývajícím jaderným arzenálem však může vzrůstat nervozita občanů v okolí. Zatím to vždy spravila ochota podnikatelského subjektu ke kompenzacím. Ale co stát?
Vnuci jako rukojmí.
Ředitel SÚRAO Vítězslav Duda zdůrazňuje, že původce musí tak jako tak hradit všechny náklady na úpravu a ukládání radioaktivních odpadů. Ty, které nehradí přímo, jako třídění, zpracování či transport, platí formou pravidelných odvodů na jaderný účet. „Musí na něm shromáždit i 47 miliard korun na výstavbu a provoz hlubinného úložiště. Kromě toho si po celou dobu své provozuschopnosti jaderné elektrárny vytvářejí rezervy na svou likvidaci. Dukovany 12,5 miliardy a Temelín 11,1 miliardy korun,“ dodává Duda.
„Kdo stanovil částku na výstavbu úložiště? Určitě ne nějací objektivní zahraniční experti,“ podivuje se Eduard Sequens z občanského sdružení Calla. Považuje ji za značně podhodnocenou. „Až stát začne někdy v roce 2050 stavět a zjistí, že mu scházejí peníze, nemusí mít už ČEZ žádnou jadernou elektrárnu. Nemusí už ani existovat. Kdo to pak všechno zaplatí? Stát a daňoví poplatníci. Naši vnuci,“ obává se Sequens. Bez důkladné finanční, odborné i ekologické oponentury by žádný další návrh koncepce neměl projít.
