Dobře ustoupit z neudržitelných pozic je vůbec nejtěžší manévr - tak nějak pravil klasik a poslední týden mu dává za pravdu jak doma, tak i ve světě. Na každý pád v české politice došlo k několika ústupově rezignačním manévrům, takže rozpočet prošel sněmovnou a vláda nepadla, jak alespoň v matce (českých) měst kdekdo spekuloval ještě minulý týden.
Politicky je to nesporně úspěch Nečasovy koalice i premiéra samotného. Zároveň je třeba uznat, že s tím, jak česká ekonomická data vypadají čím dál smutněji, také ubývá akademicky vzdělaných ekonomů, kteří by řekli, že snaha dostat schodek veřejných rozpočtů pod tříprocentní hranici ausgerechnet už příští rok, nehraničí s jistým druhem obsesivní urputnosti.
Vzhledem k tomu, že třeba Poláci se to rozhodli s fiskální konsolidací vzhledem ke zpomalující ekonomice zas až tak nepřehánět, a trhy je za to růstem výnosů u jejich vládního dluhu nijak netrestají (ba dokonce jsou srovnatelné s českými), to stojí za zamyšlení. Jim přes ne tak perfektně dodržené jednoroční fiskální cíle (vinou nižšího než původně očekávaného růstu) vlaky zatím jezdí, a jejich zastavením se nevyhrožuje.
V Americe nebude příštích pár let vládnout Mitt Romney, ačkoli sliboval voličům, že za něj a díky němu bude i toto století stoletím „americkým“. Nebude, více se o tom dočtete příští týden v papírovém Euru. Relativní pokles váhy ekonomiky USA je fenomén, který bude pokračovat, a to i za předpokladu, že se prezident Obama dokáže dohodnout s republikány a na poslední chvíli společně odvrátí pád do „fiskální propasti“, tedy od automatického nástupu výdajových škrtů a zvýšení daní v rozsahu asi 4,5 procenta amerického HDP od ledna příštího roku.
Člověk může být zastáncem fiskální konsolidace, ale takhle velký rozsah by zcela jistě dokázal uvrhnout Spojené státy, které v přepočtu na roční bázi momentálně rostou sotva o dvě procenta, znovu do recese. Jenom pro představu: to, do čeho se Američané řítí, představuje asi čtyřnásobnou dávku restrikce oproti tomu, co Česku předepisuje zrovna schválený rozpočet.
Ovšem to, co zatím předvedly americké politické elity, je umanutost na kvadrát, a ve skutečnosti pro to neexistuje ekonomicky obhajitelná omluva. Brzo uvidíme, zda má tamní politická zaťatost nějaké limity, a doufejme, že se po opadnutí volební vřavy najdou rychle.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
Ukažte jim subvenci, oni si ji vezmou
Škodolibou radost z uměle vyvolané recese v USA nemůže mít nikdo: ani Evropa, ale ani Čína. S notnou dávkou obratného manévrování se Čína někdy v roce 2017 může stát světovou ekonomickou jedničkou, a právě zahájený sjezd komunistické strany by to měl prostřednictvím nových vedoucích kádrů zařídit. Jenže i v Číně se ukazuje, že trpělivost s hrabivostí nepotistické „věrchušky“, která navzdory ideologickým proklamacím o „harmonické společnosti“ dopustila velmi prudkou diferenciaci příjmů (naprosto nesrovnatelná s čímkoli, co známe v Česku), přestává být nekonečná. Přitom nic nenaznačuje tomu, že by se kdokoli z politbyra či ústředního výboru rozhodnul spáchat manévr z největších a ohlásil zrychlený přechod k politické pluralitě. Před časem to sice bez velkých otřesů zvládli Číňané na Tchaj-wanu nebo Jihokorejci, ale zas až tak moc potěšit Carla von Clausewitze v Pekingu chtít určitě nebudou.
