KDO POVEDE EVROPU?

Komentář

Summit Evropské unie v Nice nabídl poněkud pokřivený pohled na to, co tuto organizaci dnes pálí. Mohlo by se zdát, že ze všeho nejdůležitější je změnit hlasovací procedury. Jejich reforma je nezbytná, ale rozhodující není způsob, jakým se hlasuje, nýbrž o čem se hlasuje.

V dnešní Evropské unii je často poměrně složité shodnout se na společném zájmu. Každá země má své vlastní představy. Čím více bude členských států, tím bude dohoda složitější. Spoléhat se na možnost, že se některé státy podaří přehlasovat, je cesta k dalším šarvátkám.

Francouzsko–německý motor, který dlouho udával evropské integraci tón, se zadrhává. Dříve to bývalo jednodušší: Francouzi a Němci vytvářeli společné vize. To neznamená, že je ostatní slepě poslouchali. Respektovali je, podobně jako v NATO dodnes respektují vedoucí úlohu Spojených států. Evropská společenství spojoval jasný společný zájem: hospodářskou spoluprací zabránit opakování hrůz druhé světové války. Navíc tu byl společný protivník – socialistický tábor.

Dnes se často neshodnou ani Němci s Francouzi. Před summitem v Nice se pohádali o to, jaký má být poměr hlasů těchto dvou zemí v Radě ministrů Evropské unie. Doby, kdy tandemy německých kancléřů a francouzských prezidentů, Adenauer–De Gaulle nebo Kohl–Mitterrand, udávaly tón, jsou pryč. Dnešní generace německých politiků je mnohem méně ochotná k ústupkům, neboť už nepociťuje vinu za rozpoutání války. Kancléř Schröder se v tomto příliš neliší od šéfky opoziční CDU Merkelové. Prezident Chirac si zase nemůže být jist ani tím, že svými názory reprezentuje francouzskou vládnoucí elitu, protože představy premiéra Jospina jsou v mnohém odlišné.

Francouzsko–německý tandem už však dnes nemůže být tak silný ze zcela objektivních důvodů. Velká Británie v minulosti na své postavení mimo osu Paříž–Bonn doplácela. Nejprve ji nechtěli do Evropských společenství vůbec pustit, posléze setrvávala v permanentní opozici vůči hlavnímu proudu. S tím Tony Blair víceméně skoncoval. Do popředí se tlačí i další větší národy, jako třeba Španělé, kteří byli dříve především rádi, že ze společného rozpočtu dostávají značnou hospodářskou pomoc. Ani menší země, kterých v Evropské unii je a zřejmě bude stále více, nechtějí hrát jen druhé housle.

Hlavní problémy summit v Nice zatím neřešil. Neměly by v EU hrát významnější roli orgány volené přímo jejími obyvateli, aby se tak posílila demokratická identita tohoto společenství? Nebo by se Evropané měli prozatím spokojit s dosaženou úrovní integrace a ponechat pole působnosti jednotlivým státům? Jasné odpovědi na tyto otázky jsou pro úspěch rozšíření Evropské unie nezbytné.