Když se před osmi lety scházeli evropští mocní, aby rozhodli o tom, kdo povede Evropskou centrální banku, měli jasno už předem. Mario Draghi, někdejší partner u Goldman Sachs, šéf italské centrální banky a nejčerstvěji muž číslo jedna evropské Rady finanční stability neměl mnoho konkurentů.
Také jeho úkol byl jasný: ve chvíli, kdy víceméně odezněla globální finanční krize, aby ji v Evropě nahradily kreditní tíseň a trable s Řeckem a spol., potřebovala Unie někoho, kdo by přesvědčil trhy, že společná evropská měna to všechno vydrží. Z tohoto jednoznačného zadání plynulo, že nový šéf ECB musel - kromě jaksi samozřejmé zběhlosti v oboru - také vládnout jistou komunikační bravurou.
Draghi v tom směru bezesporu uspěl dokonale. Jen co přišel do funkce, řekl, že na podporu - rozuměj „záchranu“ - eura udělá, „cokoli bude potřeba“. Byl natolik přesvědčivý, že nakonec na nejhorší scénáře nedošlo, ačkoli k nim několikrát mnoho nechybělo. Však to také Draghimu vyneslo pozici, o které se do té doby evropským centrálním bankéřům ani nesnilo (jednak byli jen dva a vládli většinou v dobách méně bouřlivých). Časopis Fortune jej v roce 2015 vyhlásil jedním z deseti nejmocnějších mužů světa.
Všechno pěkné však jednou skončí. O Draghiho funkčním období to začne platit 31. října. Podle nepsaných, ale dosud pečlivě dodržovaných dohod musí radu guvernérů ECB opustit. Není divu, že si politické špičky Evropské unie lámou hlavu, kým jej nahradí. Pro půlmiliardový politický svazek, jehož společná měna je předmětem neustálých pochyb, by měla být delikátní otázka vedení klíčové finanční instituce absolutní prioritou.
Unie, kde Italové tančí, Francouzi obědvají a Němci to platí, je pro běžného člověka docela lákavá. Čtěte více v komentáři Euro peperoncino
Naneštěstí to tak právě není. Šéfa ECB jmenuje Evropská rada, tedy ten orgán, v němž se v Unii rozhoduje o věcech skutečně důležitých; není řeč o křivosti okurek. Tato Evropská rada však bude kromě Draghiho nástupce vybírat i šéfa Evropské komise, tedy exekutivy, svého vlastního předsedu (jemuž se trochu nesmyslně říká „evropský prezident“), a de facto ministra zahraničí.
V praxi to znamená, že Angela Merkelová (po čtrnácti letech v křesle německé spolkové kancléřky již doma znatelně oslabená) a Emmanuel Macron (oslabený ještě víc, ačkoli v Elysejském paláci vládne teprve roky dva) se pohádají o to, do které funkce se usadí Němec a do které Francouz. K tomu potřebují hlasy šéfů ostatních vlád členských zemí EU - a tím začínají ona avizovaná škatulata.
Operace Paříž
V šestičlenné výkonné radě ECB podle tradice mají Německo a Francie vždy po jednom místu, kdežto ostatní země alternují.
Protože Ital Draghi banku opouští, spekuluje se (agentura Reuters v tom smyslu citovala anonymní italský zdroj), že by Italové mohli podpořit francouzského kandidáta. Místo, jež by odchodem z rady do nejvyšší funkce uvolnil, by nejspíš - ač to formálně není nikde psáno -připadlo Itálii.
Pomalé loučení s eurem: v Itálii sílí myšlenka alternativní měny
Tentýž mechanismus by se mohl uplatnit, kdyby se šéfem stal Němec - proti tomu ovšem Italové spolu s Francouzi vehementně protestují. Obě posledně jmenované země jsou kvůli tomu podle belgického deníku Le Soir dokonce ochotny zapomenout na spory z poslední doby (kdy dokonce Macron stáhl z Říma svého velvyslance) a spojit síly.
Takový stav věcí by mohl svědčit o mazaném tahu Angely Merkelové - jednom z posledních, k nimž bude ještě mít v roli kancléřky příležitost. Podle britského listu The Guardian má Merkelová políčeno především na funkci šéfa Evropské komise. Pro nejpravděpodobnějšího německého kandidáta na post šéfa ECB, Jense Weidmana, by to nebyla dobrá zpráva: jeho jméno by bylo pouhým licitačním argumentem. Merkelová by mohla italsko-francouzské frontě ustoupit výměnou za povolnost stran komise. A to by pak dávalo nejvíce šancí třetímu v řadě, Finovi Erkkimu Liikanenovi.
V řečených škatulatech pak trochu zaniká, co že bude mít nový boss evropských peněz na práci. List Financial Times to komentoval neuctivě: „Příslovečná opice se šipkami a terčem by měla za poslední desetiletí větší úspěšnost než prognostické oddělení ECB. Jedním z úkolů příštího šéfa je být lepší než ona opice.“
| Kdo po Draghim? |
|---|
| Jens Weidmann
Šéf Bundesbanky a Bank for International Settlements (organizace sdružující světové centrální banky) je největším jestřábem mezi kandidáty - a protože své slovo má i jih Evropy, škodí mu to. Plus je Němec, samozřejmě. Ten ještě v čele ECB nikdy nestál. |
| Frangois Villeroy de Galhau
Guvernér Banque de France zvítězil v nedávné anketě ekonomů (pořádané japonskou Nomurou). Byl nejlepším spojencem Maria Draghiho, všemi deseti pro tištění nových peněz. Nevýhoda? Před Draghim vedl ECB také Francouz (Jean-Claude Trichet). |
| Benoít Creuré
Dosud Draghiho pravá ruka přímo v radě ECB; to on sestrojil program banky na nákup dluhopisů za 2,6 bilionu eur. Leckdo jej považuje za Italova ideálního nástupce - ale je také Francouz. |
| Erkki Liikanen
Bývalý guvernér finské národní banky (kdo říkal, že sobi nepotřebují bankovnictví?) je považován za nejlepší možný kompromis mezi franko-italskými holubicemi a německými jestřáby. |
Dále čtěte:
Komentář: Pod hladinou
Česká ekonomika se začíná přehřívat, v žebříčku stability se propadla o tři místa
Ilona Švihlíková: Čeho se bojí Německo a proč by nás to mělo zajímat
