Finanční spekulace letos zachvátily trhy s deriváty, které jsou navázány na potraviny. Lze však opravdu spekulanty vinit z drahoty potravin? Tato teze není vůbec přijímána jednomyslně.
Foto: Profimedia.cz
S ohledem na to, že ceny potravin vyskočily vzhůru v letech 2007 až 2008 a znovu zažíváme jejich vzestup od léta 2010, mnozí ekonomové tvrdí, že za těmito cenovými šoky stojí finanční spekulace. Je důležité pochopit jejich příčiny: Jen v roce 2008 podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) upadlo dalších 40 milionů lidí do hladu. Mezi odborníky však o této otázce neexistuje shoda.
Konec rozumu
Podle údajů Banky pro mezinárodní platby (BIS) objem derivátů na veškerých komoditních trzích (tedy nejen potravinových) raketově stoupl – šlo o skutečnou explozi – koncem 90. let a dosáhl v červnu 2008 vrcholu v celkové hodnotě převyšující 13 bilionů dolarů (13 200 miliard). Poté začal objem derivátů prudce klesat.
Využití komoditních derivátů, včetně těch potravinových, není samo o sobě ničím nelogickým, neobvyklým či ďábelským. V podstatě jde o to, aby si například farmář mohl koupit právo na prodej své pšenice nebo mléka v blízké budoucnosti za známou aktuální cenu. Výrobce se tak chrání před dopady potenciálního poklesu cen, aby se předtím na poli a v kravíně nadarmo nelopotil a uchoval si nějakou životní jistotu. Podobně se z druhé strany k lítosti farmářů brání výrobci jogurtů nebo mouky, kteří si takto s předstihem kupují aktuální tržní cenu mléka či pšenice, aby si pro sebe fixovali ceny těchto komodit a mohli naopak ustát jejich případný dynamický vzestup.
Poslední dobou se nicméně tato bohulibá činnost, která bývala i celkem užitečným indikátorem pro rozhodování všech producentů, přesunula z rukou samotných výrobců a seriózních „komerčních spekulantů“ na počítačové monitory spekulantů finančních, lidí z investičních fondů a investičních bankéřů. Ti se už nestarají o ceny pšenice nebo mléka, ale jen o ceny derivátů s nimi spjatých a pouze za jediným účelem: rychlé návratnosti kapitálu s co největší přidanou hodnotou. Podle některých odhadů (pohyby na tomto trhu lze už jen odhadovat) činí dnes tento typ spekulací v Paříži – na jednom z největších komoditních trhů – 80 procent veškerého obchodování s potravinovými deriváty. Koncem 90. let tam představovala ryze spekulační činnost s těmito deriváty jen 20 procent, zatímco komerční obchodování 80 procent; poměr mezi iracionální spekulací a racionální komercí se tedy během jediné dekády zcela obrátil ve prospěch „tržního nerozumu“.
Je to ještě horší: Spekulační potravinové deriváty jsou zabudovávány do komplexních finančních produktů, jakýchsi „balíčků“, ve kterých dominuje ropa a potraviny představují jen jejich část, zpravidla 10 až 30 procent. Tato propojenost všech druhů derivátů vede k tomu, že spekulační útok na jednu jejich část – například na ropu – devastuje všechny ostatní prvky „balíčků“, například mléko nebo pšenici. Normální nabídka a poptávka po zboží dostává na frak globálním kasinem s nabídkou a poptávkou po neprůhledných nástrojích rychlého výdělkářství.
Začátek sporů
Popravdě není zcela jasné, co se konkrétně děje. Americký ekonom Paul Krugman zvažoval, jak mohou takové obchody dopadat na ceny zboží. Když se zvýší cena derivátu, který chrání před budoucím pohybem cen pšenice, uvažoval, spekulanti jsou natěšeni na další růst cen a možné zisky. Nakoupí tedy pšenici a uskladní ji čili stáhnou z trhu. Snížení dostupné nabídky pšenice zvyšuje pak dále ceny. Nicméně, konstatoval Krugman, můžeme dnes pozorovat růst zásob bavlny a mědi, ale zásoby uskladněných potravin jsou nízké a dále klesají. Popis mechanismu inflace tedy nehraje, zdůraznil.
Finanční spekulanti totiž nakoupené deriváty rychle – do několika dnů či týdnů – zase prodají. Nedochází k tomu, že by skladovali tuny obilí nebo masa několik měsíců a manipulovali tak s cenami. Jistěže se to může stát. Anthony Ward, manažer hedgeového fondu Armajaro, nakoupil loni v červenci za miliardu dolarů derivátové produkty navázané na kakao. A fyzicky držel – až do konce výhodného obchodu – 241 tisíc tun kakaových bobů, což představovalo 15 procent světových zásob, které by dokázaly uspokojit poptávku v Německu po celý rok. Ale tento druh jednání je vzácný a cena potravin je povýtce dána „normální“ nabídkou a poptávkou, uzavřel Krugman.
Autor nedávné zprávy pro OSN Olivier de Schutter však oponuje, že tyto argumenty nejsou přesvědčivé. Jestliže jsou ceny formovány komerční nabídkou a poptávkou, proč se během roku 2006 ceny mléčných výrobků zvýšily o 116 procent, od konce roku 2007 do února 2009 naopak snížily o 60 procent, aby se do února 2011 nakonec zdvojnásobily směrem nahoru (a přiložily pořádná polena do kotle arabských revolucí)? Schutter si je naprosto jist, že spotřebitelskou poptávkou a objemem dodávek mléka nelze takové kolísání vysvětlit. Existuje podle něj jen jediné vysvětlení: spekulace s deriváty na komoditních burzách.
Není nejmenších pochyb, že spor bude pokračovat. A další miliony lidí hladovět.
