Glosa
Reforma důchodů se stává úhelným kamenem příští koalice. Dochází k tomu však poměrně nedůstojným způsobem. U jednacího stolu padne shoda nad návrhy takzvané Bezděkovy komise, před novináři pak zástupci Věcí veřejných přidají příslovečné „ale“. Požadavek na konsenzus s ČSSD není úplně mimo realitu, pořád je tu nebezpečí, že se tato strana jednou dostane znovu k moci a do reformy v plném proudu „hodí vidle“. Byl by to sice šílený fiskální exces, nicméně sociální demokraté během své vlády nejednou dostatečně prokázali, že o stav veřejných financí jim jde až na posledním místě. Pokud se přesto podaří reformu à la Bezděk prosadit, mají se na co těšit současní čtyřicátníci, jimž se změny ještě vyhnou. Najdeme tu dobrou analogii se sametovou revolucí. Tehdejší čtyřicátníci také dobře věděli, že s největší pravděpodobností půjdou do důchodu s holým zadkem – a přesto pro své zajištění neudělali nic, ergo kladívko dnes holý zadek mají. Totéž se dá očekávat i nyní. Mladším je dále třeba vysvětlit, že ani soukromé fondy z nich boháče na penzi neudělají, a pokud dosáhnou v důchodu na 50 procent předchozího průměrného platu, mohou si zatleskat. Propad životní úrovně na polovinu však není nic, co by bylo komu závidět. Dobrá rada tedy zní: na penzijní reformu hleďme jako na způsob, jímž se zbaví problémů stát, nikoli budoucí důchodce. O své stáří se raději postarejme každý sám.
