Kdo si počká…

S deregulací počítal již dodatek opoziční smlouvy

Kdo si počká, ten se dočká. Mohl by znít podtitulek veškerých politických debat točících se kolem deregulace nájemného a zrovnoprávnění vlastníků činžovních domů a nájemníků. Zdá se, že dlouho očekávaná chvíle pro majitele domů se přiblížila. Současné změny však určitě neznamenají okamžitou finanční náplast. Nový posun v kauze regulace nájmů přineslo nedávné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Ten konstatoval, že nájemník v bytě s regulovaným nájemným má doplatit za čtyři roky zpětně nájemné ve výši pěti tisíc korun měsíčně. Tato částka odpovídá rozdílu mezi regulovanou činží a obnosem, který po svém nájemníkovi požadoval domácí. Je pravda, že soudy se na stranu vlastníků postavily v uplynulých letech již několikrát, nikoli však nižších instancí. I z tohoto pohledu můžeme hodnotit postoj soudu z Prahy 4 za smělý.
Pozitivně pro majitele domu vypadá i chystaná novela Občanského zákoníku, o které nyní začali představitelé státu debatovat. Vlastníci činžovních domů by se mohli do tří let dočkat práva sami určovat, zda konkrétního nájemce chtějí ve svém bytě. Pokud nikoli, mohli by nevítanému obyvateli dát výpověď. Takový nájemník by se musel do roka odstěhovat. Jestliže novela skutečně projde, nemuseli by například majitelé domů nadále nečinně přihlížet, jak jejich byty nájemníci načerno pronajímají dalším osobám nebo bez skrupulí převádějí dekrety na své příbuzné.
Největšího zastánce práv měli až dosud majitelé realit v Ústavním soudu. Ten opakovaně konstatoval, že regulace nájemného je nespravedlivá. Očekávání, že po soudním verdiktu nastane náprava, se však ukázalo naivní. Majitelé realit vítězstvím u soudu žádný prospěch nezískali, neboť ten jim samo řízení přinést nemohlo. Žádné finanční náhrady se tak zatím nedočkal třeba Jan Jošt z Pardubic, přestože se na Ústavní soud obrátil již třikrát a pokaždé mu soud vyhověl.
Přiznejme, že v mnoha případech sahají bezradní majitelé domů, jejichž příjmy od nájemníků ani zdaleka nepokryjí náklady na správu objektu a jejichž práva jsou v porovnání s těmi nájemníků značně omezená, k nekalým praktikám. Nájemníci se již několikrát ocitli bez vody, elektřiny nebo bez topení. Jejich domácí často nerozlišují, zda poškozují jen delikventy, nebo i ostatní. Zřejmě nejznámější případ vyhroceného boje mezi nájemníky a majiteli se odehrál v Děčíně. Soud tamnímu vlastníkovi domu Janu Davidu Horskemu uložil pokutu za odpojení vody a nařídil obnovit její dodávky. Horsky se však obrátil na Nejvyšší soud a chce po něm, aby rozhodnutí zrušil. V případě neúspěchu je odhodlán jít třeba až do Štrasburku. Nebyl by prvním českým majitelem domu, který si u tamního soudu stěžuje. Svých práv se tam domáhá více než 4600 vlastníků. Požadují odškodné, které vyčíslili na 30 miliard korun. Ústavní soud opakovaně označil za viníka současné vypjaté situace, která zvýhodňuje nájemníky před majiteli, nečinný stát. Zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že hlavním důvodem nečinnosti jsou politické zájmy a snaha zkreslenými, nicméně často proklamovanými hesly nepřijít o přízeň voličů, kteří žijí v bytech s regulovanými nájmy. Politici se „sociálním cítěním“ často poukazují na to, že uvolnění regulace bude mít velký negativní dopad. Poslanec Stanislav Křeček před nedávnem konstatoval, že „již teď dvě třetiny lidí stěží nájem utáhnou“. Proč však břímě péče o ně leží na soukromých osobách a neřeší ji stát? Je právo na bydlení nadřazené tomu na zajištění obživy? Jestliže ne, stanovíme strop ceny rohlíků, masa a mléka? A proč se nikdo nezabývá obavami mladých rodin, které si musely pořídit vlastní bydlení, budou-li mít na hypoteční splátky? Kritici deregulace také často zdůrazňují obavy z enormního nárůstu nájmů. Jak však již ekonomové dříve odhadli, jejich mírné zvýšení v průměru nastane, ale výrazné zdražení se dotkne jen malého množství bytů. Napjatá situace, která již v některých případech vyústila v otevřenou válku mezi nájemci a majiteli domů, nemusela vůbec nastat. Dodatek k opoziční smlouvě, kterou podepsaly strany napříč politickým spektrem, totiž počítal s tím, že od roku 2002 se budou v Česku nájmy stanovovat bez státní regulace. Místo řešení soudních sporů, najímání advokátů, kteří budou Česko ve Štrasburku zastupovat, a shánění miliard, když majitelé se žalobou uspějí, stačilo jen dodržet slib.