Likvidace firem zahraničního obchodu připravila ČR o nástroje ovlivňující exportní politiku
Má se dobrovolně zaříznout slepice, jež snáší zlatá vejce? Nejspíš nikoli. Zdravý rozum to nedovoluje. Ukazuje se však, že všichni stejně neuvažují. Za krize vláda bez problémů privatizuje podniky zahraničního obchodu. Bez nich však českému hospodářství hrozí výpadky exportu řádově v miliardách korun. Jsme snad natolik bohatí, abychom si to mohli dovolit?
**Složitá situace**
Analýzy Českého statistického úřadu hovoří jasně. Během prvního pololetí letošního roku poklesl vývoz o 19,2 procenta. Dle dostupných informací propad pokračoval i během července – o 17,9 procenta – a srpna – o 8,8 procenta. Hospodářskou krizi, do které jsme se dostali, přitom může vyřešit pouze efektivní proexportní politika. Její současné nastavení se však ukazuje nedostatečné. Sázka bývalé vlády na Českou exportní banku a Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP) se ukázala lichá. Složitá situace, do které se EGAP dostal v souvislosti s důsledky privatizace Škodaexportu, totiž odhalila omezenost tohoto přístupu. Naopak faktická likvidace podniků zahraničního obchodu Technoexport, Škodaexport a Strojimport jejich privatizací připravila ČR o jediné funkční nástroje. Bez nich je prakticky nemožné efektivně ovlivňovat exportní politiku.
Případ Technoexport
V případě Technoexportu se navíc ukazuje, že faktické ukončení jeho činnosti jako fungujícího podniku zahraničního obchodu by nemuselo být jedinou škodou, kterou ČR utrpěla. Jeho privatizaci totiž provázejí velké nejasnosti. Mnoho otázek vyvolává zejména cena, za niž vláda Technoexport prodala. Výsledná částka se totiž zdá v příkrém rozporu s dříve stanovenou hodnotou jeho vlastního kapitálu. Ta byla v roce 2006 na základě objednávky organizační složky ministerstva financí stanovena na 2,5 miliardy korun. O dva roky později je Technoexport prodán dle ocenění Erste Corporate Finance za pouhých 516 milionů korun. Proto se lze ptát: Kdo měl pravdu a kdo lhal? Stejně nasnadě je otázka: V čí prospěch byla výsledná cena stanovena?
V době přípravy privatizace i během ní čelil Technoexport vážným problémům. Hrozilo mu, že bude muset zaplatit pohledávky společnosti FÉNIKS CZ ve výši 80 milionů dolarů. Ve hře byl také další soudní spor týkající se Íránu a Sýrie. V souvislosti s cenou, za kterou byl Technoexport nakonec prodán, by měl stát nyní říct, zda v těchto soudních sporech skutečně hrozila prohra. Pak by bylo jasné, že hodnota firmy mohla být nulová. Nebo šlo nakonec o něco zcela jiného? Posloužila snad existence soudních sporů k umělému snížení hodnoty podniku? Pouhá hodnota sídla Technoexportu – Paláce Koruna – je totiž natolik vysoká, že jen jeho pronájem by mohl na celou privatizační cenu vydělat během pěti až sedmi let.
Tím však nejsou vyčerpány otázky, které privatizace Technoexportu vyvolává. Proč měla privatizace nastavena kriteria, která ani zdaleka neumožňovala účast všech odpovídajících zájemců? Jak je možné, že vítěz privatizace, společnost Chemoprojekt Praha, byla v době zahájení privatizačního procesu v soudním sporu s privatizovanou firmou a nebyla z této privatizace vyloučena? Zejména poté, co postoupila do dalšího kola a mimosoudně se dohodla se státem jako hlavním akcionářem.
**Škody rostou**
Škody z takto nesmyslně provedené privatizace jsou značné. Nejde však jen o to, že částka, kterou z prodeje Technoexportu získal státní rozpočet, neodpovídá skutečné ceně podniku. Další škoda, která touto privatizací vznikla, spočívá ve snížení exportního potenciálu ČR při vývozu investičních celků.
S tím jde pozvolné znehodnocování lidského potenciálu a goodwillu společnosti se značkou Technoexport. Jejich obnovení za současných ekonomických podmínek bude několikanásobně dražší než výnosy z pochybné privatizace. Na místě je proto další, nejspíše nikoli poslední otázka: Kdo z toho má prospěch?
