Zákon o svobodném přístupu k informacím na začátku roku 2000 skokově přiblížil Česko k Západu. Neochota úřadů komunikovat s občany přestala být normou, nýbrž porušením zákona. Zákon, který autoři Michael Žantovský a Oldřich Kužílek kdysi přebrali z amerického Freedom of Information Act, se ale může brzy zásadně proměnit. Přesněji řečeno osekat.
Prvním, kdo veřejně zvedl tohle nadmíru citlivé téma, je pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Tedy žena, která má na stole nejproblematičtější justiční kauzy. „Zdá se nám, že je zákon využíván k jiným účelům, než by měl sloužit. Subjekty jím prolamují informace, které jim jinak procesní předpisy nedovolují získat,“ uvedla při nedávné konferenci, kterou pořádala organizace Rekonstrukce státu.
Ač zní na první poslech osekání zákona o svobodném přístupu k informacím varovně, Bradáčová poukazuje na praxi, která se za téměř 17 let fungování zákona rozvinula. Sama o sobě je velmi zajímavá, stejně jako změny, které by měly v zákoně proběhnout. Zákon se stal totiž jednou ze základních zbraní v soudních sporech a podle Bradáčové je na zvážení, zda to tak poslanci a senátoři původně chtěli.
Jak je téma citlivé, lze lehce ověřit u tuzemských advokátů. Někteří o tématu nechtějí raději hovořit vůbec a jen málo z nich praxi za svých zkušeností přiznává. Jednou z oblastí, kde probíhá častý nájezd na informace, jsou veřejné zakázky, tedy smlouvy obcí, krajů či úřadů se soukromými subjekty. „Mám zkušenost, že v rámci soudního sporu došlo k využití znění smlouvy jednou stranou proti druhé. Došlo nejen k využití části informací, kterou si zákazník, konkrétně obec v rámci jednání vyjednala, ale současně došlo i k využití informací pro konkurenční nabídku,“ popsal advokát Jiří Matzner.
Konkrétnější být kvůli ochraně svých klientů nemohl. V konkurenčním boji se podle něj nejčastěji zákon využívá v oblastech IT, zdravotnictví či ekonomického poradenství. Ze svého pohledu je tedy pro úpravy zákona. „Co se týká úpravy, jsem přesvědčen, že touha zveřejňovat více a více informací prakticky limituje účinnou ochranu obchodních či ekonomických zájmů dodavatelů,“ míní.
Že zákon využívají, potvrzují i ostatní advokáti. Jsou ale proti jeho omezení. „Ze svého pohledu musím říci, že možnosti otevřené tímto zákonem jsme sami několikrát využili a nepovažujeme úpravu za nevhodnou nebo vyžadující urgentní změny,“ říká Šárka Gregorová, advokátka skupiny Schaffer & Partner. Proti je i Vlastimil Sojka, daňový poradce a jednatel společnosti Kodap. „Jestliže nejde o informace, které by mohly ohrozit bezpečnost státu, má být především hospodaření s veřejnými financemi pod přirozenou kontrolou občanů,“ říká.
Prvním, kdo veřejně otevřel tohle nadmíru citlivé téma, je pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Tedy žena, která má na stole nejproblematičtější justiční kauzy. „Zdá se nám, že je zákon využíván k jiným účelům, než by měl sloužit. Subjekty jím prolamují informace, které jim jinak procesní předpisy nedovolují získat,“ uvedla při nedávné konferenci, kterou pořádala organizace Rekonstrukce státu.
Ač zní na první poslech osekání zákona o svobodném přístupu k informacím varovně, Lenka Bradáčová poukazuje na praxi, která se za téměř 17 let fungování zákona rozvinula. Sama o sobě je velmi zajímavá, stejně jako změny, které by měly v zákoně proběhnout. Zákon se stal totiž jednou ze základních zbraní v soudních sporech a podle Bradáčové je na zvážení, zda to tak poslanci a senátoři původně chtěli.
Jak je téma citlivé, lze lehce ověřit u tuzemských advokátů. Někteří o tématu nechtějí raději hovořit vůbec a jen málo z nich praxi ze svých zkušeností přiznává. Jednou z oblastí, kde probíhá častý nájezd na informace, jsou veřejné zakázky, tedy smlouvy obcí, krajů či úřadů se soukromými subjekty. „Mám zkušenost, že v rámci soudního sporu došlo k využití znění smlouvy jednou stranou proti druhé. Došlo nejen k využití části informací, kterou si zákazník, konkrétně obec v rámci jednání vyjednala, ale současně došlo i k využití informací pro konkurenční nabídku,“ popsal advokát Jiří Matzner.
Na politické strany se zákon o přístupu k informacím nevztahuje, rozhodl soud. Čtěte více
Konkrétnější být kvůli ochraně svých klientů nemohl. V konkurenčním boji se podle něj nejčastěji zákon využívá v oblastech IT, zdravotnictví či ekonomického poradenství. Ze svého pohledu je tedy pro úpravy zákona. „Co se týká úpravy, jsem přesvědčen, že touha zveřejňovat více a více informací prakticky limituje účinnou ochranu obchodních či ekonomických zájmů dodavatelů“ míní.
Že zákon využívají, potvrzují i ostatní advokáti. Jsou ale proti jeho omezení. „Ze svého pohledu musím říci, že možnosti otevřené tímto zákonem jsme sami několikrát využili a nepovažujeme úpravu za nevhodnou nebo vyžadující urgentní změny,“ říká Šárka Gregorová, advokátka skupiny Schafier & Partner. Proti je i Vlastimil Sojka, daňový poradce a jednatel společnosti Kodap. „Jestliže nejde o informace, které by mohly ohrozit bezpečnost státu, má být především hospodaření s veřejnými financemi pod přirozenou kontrolou občanů,“ říká.
Ruce pryč
Není to poprvé, co je zákon o svobodném přístupu k informacím ostřelován. Prošel již několika novelami, naposledy se ho dotkl zákon o zadávání veřejných zakázek, který začal platit loni v říjnu. Do té doby bylo běžné, že když firma podala státní instituci obchodní nabídku, mohli se její konkurenti díky zákonu o svobodném přístupu k informacím dostat k detailům. Nově je možné některé informace označit za důvěrné a schovat.
Postupně si „sedal“ i kvůli úpravám například o sdělování zdravotnických informací nebo verdiktům soudů, třeba v případech poskytování informací od polostátních firem, které údaje v několika případech také nechtěly zveřejnit. Ať už ale jde o veřejné zakázky, nebo torpédování justičních kauz, na které si stěžuje Lenka Bradáčová, původní předkladatel zákona Michael Žantovský je dnes ke změnám velmi zdrženlivý. „Se vším respektem k paní Bradáčové i s ohledem na to, že ten zákon může někomu komplikovat práci, musím říci, že právě to je jeho účel, aby se lidé dostali k informacím, ke kterým by jinak neměli přístup,“ říká Žantovský. Podle něj musí být zachován půdorys zákona - instituce, které hospodaří s veřejnými prostředky, zkrátka musejí poskytovat veřejnosti informace.
Vrchní státní zástupkyně Bradáčová ovšem nevidí cestu ke změně jen v úpravě zákona. „Nevím, zda je potřebná novelizace, nebo je potřeba se obrátit na Nejvyšší správní soud, aby řekl, zda je stále plněn účel tohoto zákona a není zneužíván,“ řekla.
Zatímco samotné schválení zákona bylo na přelomu tisíciletí problematické a sněmovna o něm rozhodovala dokonce třikrát, změny, které ho okleštily, prošly zpravidla hladce. Pokud se iniciativy chopí staronový ministr spravedlnosti, změny přijdou rychle i nyní.
Přečtěte si také:
