R o k 1 9 9 9 v Č e s k é r e p u b l i c e
Co nás čeká a nemine v roce 1999, je každému soudnému pozorovateli zřejmé. Česká ekonomika prožívá svou první krizi. Nejde přitom o výsledek klasického hospodářského cyklu, ale o první plesknutí do zad, kterým se novorozenec nutí k prvnímu zakřičení a dýchání pozemského vzduchu.
Svět není zlý, je jenom přísný a my můžeme plakat, že v teplém bříšku socialismu jsme se o sebe nemuseli starat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Průmysl sténá pod náporem konkurence, jíž není schopen čelit vlastními silami, a prosí o pomoc daňové poplatníky, kteří už tak mají hluboko do kapsy.
Stavební firmy jsou díky mizivé poptávce prakticky na dně, protože soukromé investice je neuživí, a zemědělci si konečně začali uvědomovat, že co si nevykřičí, mít nebudou, protože lidem ve městech je bližší levná holandská brambora než drahý zemák z Vysočiny. Co teď? Propadat panice, že na konci tunelu není světélko naděje, nebo se konečně postavit na vlastní nohy a vydat se ho hledat? Snad bude těch, kteří sdílejí názor, že od toho mají nohy, dostatek.
Nejbližší perspektivy jsou jasné i potmě. Předpovědi nám dávají vybrat v zásadě ze dvou variant vývoje v první polovině letošního roku. Politici spolu s centrální bankou nám nadělili konec restriktivního období, kdy pytlík s penězi visel hodně vysoko. Díky větším rozpočtovým výdajům budou nové zakázky, podnikatelé mohou využít nízkých úrokových sazeb, lidem se zvýší reálné příjmy. A začne se utrácet.
Nakupovat se bude zase zejména dovozové zboží, protože čeští výrobci čas, který měli na přizpůsobení svých konkurenčních schopností, z velké části proflákali. Nové peníze zároveň rozhýbají průmysl i stavebnictví, takže se pravděpodobně opět prohloubí vnější nerovnováha, a vítr, který se zvedne, odnese kurs měny do předpeklí. Ceny poskočí a rozeběhnou se o závod. Budeme tam, co před dvěma lety. Měnová bouře sfoukne další politickou garnituru a budou se zase utahovat opasky, zvedat úrokové sazby.
Druhou variantou je rovnání prasklých kostí a vykloubených končetin. Průmysl i stavebnictví budou pod stálým tlakem, rychle poroste nezaměstnanost a zvyšující se reálné příjmy v této době nejistoty neskončí v pokladně obchodníků za novou pračku či video. Tlak na kurs měny nebude.
Něčemu může pomoci ještě více schodkový rozpočet, ale vše bude o skutečné revitalizaci průmyslu, o zavírání hal, kde kvalifikovaní dělníci zametají podlahy, protože dluhy firmy jsou tak velké, že není zač vyrábět. Prostor dostane nový kapitál, noví vlastníci. Těm budou naslouchat zprivatizované banky, jimž nebude žádný Klaus vysvětlovat, že jejich úvěrová politika musí podporovat transformační proces.
Tahle krásná vize při realizaci bolí a my nemáme vládu, která by byla schopna s touto pravdou veřejně vystoupit. Nad novou se už sice začaly scházet porodní báby, ale čert ví, zda se narodí holka nebo kluk, či zda to nakonec není zbytečný poplach, protože případní rodiče se zkrátka bojí zodpovědnosti a je jim bližší hrát o křesla manažerů největších státních podniků, z nichž, pokud se to umí, kápne vždy něco pro stranu i jejího lídra.
Přitom ekonomika nepotřebuje moc a ně-kteří vládní činitelé míří správným směrem. Místopředseda vlády Pavel Mertlík zvažuje pověření některých soudců pouze hospodářskými případy a doufejme, že za tento nápad dostal hodně velký dárek pod stromeček. Ještě aby přesvědčil své kolegy, že zrychlení hospodářských kauz a zprůchodnění bankrotů má pro tuto zemi cenu alespoň miliardy dolarů.
Stejně dobrý nápad je spěchat s privatizací bank, i když podezření, že jde jenom o to naplnit hubenou státní kasu, je velmi silné.
Československá obchodní banka je před privatizací a s ní přijde na český trh nový velký hráč, což by mohlo rovněž uvolnit úvěrové sevření, v němž jsou české firmy. Příkladem může být Investiční a Poštovní banka, která jako jediná z velké čtyřky úvěrově expanduje. Její půjčky klientům narostly o deset procent, a to při snižování objemu ztrátových úvěrů. Jestli půjde i nový vlastník ČSOB stejnou cestou, a není důvod, aby to bylo jinak, mohou se prosperující podniky díky chytře investujícím bankám rozeběhnout k expanzi. A co teprve, kdyby se podařilo prodat Českou spořitelnu a Komerční banku.
Rub této mince je zřejmý. Předlužené a nevýkonné průmys-lové giganty budou mít ještě hlouběji do koryta, nezaměstnanost se i podle optimistických odhadů vyšplhá na osm devět procent, mzdy vzrostou jen trochu a lidem bude ještě nějaký čas hůř než dříve.
To je politický problém a není se čemu divit. Uvést do souladu životní úroveň obyvatelstva s výkonností ekonomiky je hodně nepříjemný úkol, a když má být plněn v době klesající inflace, rovná se téměř politické sebevraždě. Obzvláště když ve Strakovce sedí vláda, jejíž pozice se kývá i uvnitř vlastní strany. Když rostou ceny o dvacet třicet procent ročně, to se to dělá politika! Pořád se přidává, a že to není dvacet, ale jen sedmnáct, to psychologicky až tak nebolí. Udržet při sedmiprocentní inflaci tomu odpovídající růst mezd je po roce mzdového půstu nadlidský úkol.
Nejistota, že se podaří udržet ekonomickou stabilitu, se odráží i v prognózách na rok 1999, které týdeník EURO nasbíral z renomovaných institucí. Odhady růstu se pohybují od půlprocentního poklesu po jedenapůlprocentní růst, schodek obchodní bilance má dokonce gigantické rozpětí od čtyřiceti do sto deseti miliard korun, předvídané tempo růstu vývozu se pohybuje od čtyř do dvaceti procent.
Pravda bude jako obvykle uprostřed, a tak jsme to i my zprůměrovali. Výsledky nejsou ani zázračné, ani katastrofální. Zázraky se nekonají a tahle země si musí pomoci sama. Škoda jen, že nikdo z politiků to nechce lidem říci nahlas. Pak by i naše předpověď v prvním čísle týdeníku EURO roku 2000 mohla být už skutečně optimistická.
