Ekonomický program Syrizy je sice pro její voli e líbivý, ale není, kdo by ho financoval
Znovu tady máme příspěvek od venezuelského ekonoma a profesora na J. F. Kennedy School of Government na Harvardu Ricarda Hausmanna. I když nemusíte nezbytně souhlasit se všemi jeho argumenty, je rozhodně intelektuálním potěšením si je přečíst. Tentokrát se Hausmann zabývá tím, zda mezinárodní oficiální věřitelé uvrhli Řecko do katastrofy a podrobili je fiskálnímu waterboardingu (slovy řeckého ministra financí Jannise Varufakise), anebo je to trochu jinak.
Pojďme se tím probrat bod za bodem, s příslušným komentářem tam, kde je to zapotřebí. Především stojí za to připustit, že je velký rozdíl mezi situací, jíž čelily Spojené státy po vypuknutí finanční krize, a tou, s níž se muselo vypořádat Řecko. Obamova vláda si mohla půjčit na trhu a také to udělala – ve velkém rozsahu a levně. Je věcí akademické rozpravy, zda v situaci klesající spotřebitelské poptávky a investiční aktivity má vláda nahradit výpadek poptávky vládními výdaji, například do dosti zanedbané veřejné infrastruktury (systém federálních dálnic vznikl za prezidenta Eisenhowera, takže dřív, než se autor Makra narodil). Navzdory všem předpovědím opaku je podíl dolaru na světových devizových rezervách dnes stejný jako na začátku devadesátých let, tedy pořád přes 60 procent, zatímco podíl USA na světovém HDP setrvale klesal a v paritě kupní síly je na nějakých šestnácti procentech.
DLOUHOLETÝ P ÍB H Řecko je ale úplně jiný příběh, jednoduše proto, že od určité hranice nikdo nechce kupovat vaše obligace. Testovat, kde ta hranice je, se opravdu nevyplácí, a o tom je řecký příběh. Brutto zadluženost veřejného sektoru činila ještě v roce 1981, kdy Řecko vstoupilo do Evropských společenství, jen 26,4 procenta HDP, ale za pouhých dvanáct let se stihla dostat na sto procent a kolem této hodnoty pak vydržela další dekádu. Na přelomu tisíciletí byla zadluženost 103,4 procenta a těsně před vypuknutím finanční krize – v roce 2007 – byla 107,3 procenta. Jinak řečeno: valná část zadlužování se odehrála ještě předtím, než se Řecko stalo členem eurozóny, ale v každém případě mělo už nejméně dvacet let tak vysokou zadluženost, že každý růst reálných úrokových sazeb o jediný procentní bod by představoval velkou makroekonomickou zátěž. Před vstupem do eurozóny muselo Řecko v devadesátých letech vytvářet vysoké primární přebytky veřejných rozpočtů, poté se tlak zjevně díky členství snížil a od roku 2003 vytvářela země primární schodky – jinak řečeno půjčovala si i na splácení úroků. Mimochodem, Česko si na platby úroků půjčovalo od roku 1995 s výjimkou dvou let pořád.
Eurozóna zcela jistě snižovala rizikovou prémii, kterou by Řecko muselo platit, kdyby stálo mimo ni, a o několik let odložila náraz Řecka na neochotu trhů dále financovat deficitní hospodaření tamní vlády. Nebýt v eurozóně, bylo by Řecko už dávno po bankrotu a valná část dluhu by byla odepsána, což vůbec neznamená, že život by byl jednoduchý. Veřejné výdaje drží Řecko nadále vysoko a rozsah přerozdělování přes příjmy veřejných rozpočtů také není se 44 procenty HDP nízký. Co se změnilo, je, že řecký HDP se propadl oproti špičce asi o sto miliard dolarů.
Ale primární přebytky začalo Řecko vytvářet v podstatě až loni, takže Hausmann má pravdu: těch 240 miliard eur na refinancování řeckého dluhu v rámci záchranných balíků bylo skutečně poskytnuto za velmi atraktivních podmínek (velmi dlouhé splatnosti a velmi nízké úrokové sazby) a umožnilo financovat nejen pokračující deficity, ale z čerpání půjček platit i úroky. Tím není dotčena pravdivost závěrů z minulého Makra, že se k tomuhle kroku věřitelé z eurozóny, MMF a ECB odhodlali spíš v obavách o stabilitu eurozóny než kvůli Řecku. A také je pravdou, že dluh se přehoupl přes hranici sta procent už před dvaadvaceti lety a hlavním viníkem byla neschopnost omezovat se ve výdajích v časech solidního ekonomického růstu.
POMOC NEEXISTUJÍCÍMU EXPORTU Co není udržitelné, zkrátka jednou skončí a Řecko se musí naučit žít s důsledky. Přitom však „grexit“ vůbec neznamená, že by země po státním bankrotu a opuštění eurozóny mohla utrácet víc, než skutečně zinkasuje. Právě naopak, bude muset vytvářet vysoké primární přebytky, aby dokázala platit vysokou „pobankrotovou“ rizikovou prémii. Kapitál bude pro řeckou vládu, ale hlavně pro soukromý sektor logicky velmi drahý a jedinou velkou výhodou je efekt hluboké devalvace drachmy pro firmy, které buď vyvážejí, nebo budou schopny díky kurzu drachmy vytěsnit dovážené zboží. Tady ale zase velmi užitečně Hausmann upozorňuje na strukturu řeckého vývozu, který je na úrovni nějaké země na jižním břehu Středozemního moře, pouze s tím rozdílem, že je mnohem bohatší, ačkoli nemá ropu.
Člověk může být velmi empatický, ale zároveň nemůže popřít, že ekonomický program Syrizy je sice pro její voliče líbivý, ale financovat ho nemá kdo. Kupříkladu když nechcete prodat státní aktiva, proč by vám měl chtít Číňan půjčit? A ta poslední Hausmannova věta? Je sice jedovatá, ale skvostná. Připomíná mi jednu hlášku z období asijské krize (1997 až 1998), jíž se dopustil – také na adresu Josepha Stiglitze – jeden z tehdejších nejlepších světových expertů na mezinárodní makro a finance Rüdiger Dornbusch: „On si Joe tu Nobelovu cenu za svoje práce o asymetrické informaci na úvěrových trzích opravdu zaslouží. Ale jestli se bude plést do mezinárodního makra tak, jak to dělá doteď, tak ji fakt nemusí dostat.“ Joseph Stiglitz „nobelovku“ v roce 2001 dostal, varováním navzdory. Rudi Dornbusch umřel o rok později na rakovinu.
Co není udržitelné, zkrátka jednou skončí, a Řecko se musí naučit žít s důsledky. Přitom však „grexit“ vůbec neznamená, že by země po státním bankrotu a opuštění eurozóny mohla utrácet víc, než skutečně zinkasuje. Řekové dnes dávají na veřejné výdaje zhruba stejnou část HDP jako před krizí, ovšem oproti roku 2008 je HDP v běžných dolarech zhruba o sto miliard nižší.
Nová řecká vláda chtěla vyjednat, že nebude muset zvyšovat primární přebytek na 1,5 procenta HDP. Jenomže v očekávání, že se daně dají s novými lidmi nějak zaonačit, je Řekové přestali platit, a země má opět problém s pokrytím běžných výdajů.
Ani v dobrých letech se Řekové nenamáhali vytvářet primární rozpočtové přebytky – neplatili z běžných rozpočtových příjmů ani úroky, neboť i na ty si půjčili. Mezi Čechy a Řeky v tomto ohledu není rozdílu – Češi měli od roku 1995 vyrovnaný primární účet veřejných rozpočtů pouze dvakrát: v roce 2007 a loni.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
