Kdo uřídí lokomotivu?

Čína, Indie a Rusko se loni zasloužily o polovinu globálního růstu

Kdo si co nadrobí, ať si to také sní. Když Amerika svou lehkovážností zavinila současnou hypoteční a úvěrovou krizi, největší problémy si odnese sama. Díky benevolentním podmínkám bank se k penězům dostávali i méně solventní kupci, kteří si mohli jednoduše splnit svůj „americký sen“ – pořídit si vlastní nemovitost. Noví majitelé bytů a domků se příliš nezabývali tím, že se své rizikové hypotéky jen tak nezbaví a že banka jim sice poskytla peníze, ale s nepoměrně vyšším úrokem, než jaké nabízí bonitním klientům. Finanční domy a další poskytovatelé hypoték si byli rizika dobře vědomi. Proto z hypotečních úvěrů vytvářeli balíky a prodávali je investorům, kteří vyhledávali vysoké výnosy a zároveň akceptovali i vysoké riziko. Systém fungoval bez problémů v době, kdy se zvyšovaly ceny nemovitostí a úrokové sazby dosahovaly historicky nízkých částek.
Prosperita však není perpetuum mobile. Hladce fungující systém se začal bortit loni na jaře. Růst cen nemovitostí se zastavil a v mnoha případech nastal pokles. Americká centrální banka Fed navíc od roku 2004 do jara 2007 celkem sedmnáctkrát zvýšila základní úrokovou sazbu. Splátky hypoték se postupně prodražovaly. Dlužníci nemohli problém řešit tím, že nemovitost jednoduše prodají. O bydlení zatížené rizikovými hypotékami neměl totiž nikdo zájem. Samozřejmě že trhy s rezidenčními nemovitostmi v jednotlivých zemích prošly v uplynulých třiceti letech již několika krizemi. V 90. letech se v Japonsku propadly ceny bytů a teprve nyní dosahují původní výše. O deset let dříve zaznamenal pokles i britský trh. V polovině 90. let zažili krize Švédové, Rakušané, Dánové, na konci 80. let také Němci, Italové a Kanaďané. Zpravidla vždy sehrály roli špatně poskytované a snadno dostupné úvěry. Dnešní situace je ale jiná. A značně komplikovanější. Tím, že si banky a hypoteční domy neponechávaly rizikové úvěry v účetnictví a v podstatě vytvářely řetězec investorů, posunovaly risk stále dál. Proto se dnes nepotýká s problémy jen americký realitní sektor, ale v červených číslech se ocitly i banky. Negativní nálada investorů se projevila propadem burz.
Snad každý den zvyšují ekonomové pravděpodobnost, že se Amerika dostane do recese. Přitom ještě na konci loňského roku předpovídali sice mírný, ale přesto růst, pohybující se kolem dvou procent. S výjimkou amerických exportérů začínají ostatní sektory ekonomiky vykazovat slabší a slabší výsledky. Míra nezaměstnanosti vzrostla ze 4,4 procenta na pět a lze očekávat, že další zveřejněná čísla budou ještě vyšší. To v kombinaci s přísnějšími úvěrovými podmínkami bude zhoršovat postavení amerického spotřebitele, což je již vidět na propadajícím se ukazateli podnikatelské nálady. Není divu, že americká centrální banka přistoupila k agresivní akci. Na mimořádném zasedání snížil Fed úrokové sazby o 75 bazických bodů na 3,5 procenta. K tak velkému poklesu došlo naposledy v srpnu 1982, tedy před více než čtvrt stoletím.
Otázkou zůstává, zda s sebou Amerika stáhne i další země a zda jsou ty nejhorší časy teprve před námi. Zdá se, že těch nejčernějších prognóz se bát nemusíme. Ze zpráv z ekonomického fóra v Davosu lze vyčíst, že se banky budou potýkat s úvěrovou krizí do letošních prázdnin. Od druhé poloviny roku bude ale tématem číslo jedna boj s inflací. Hlavně na rostoucí ceny se zaměřují i evropské centrální banky. Šéf ECB Jean-Claude Trichet se nadále drží ekonomického výhledu, jenž počítá s růstem eurozóny okolo dvou procent.
A nezapomínejme na zbytek světa. V roce 2006 a 2007 se o polovinu růstu globální ekonomiky zasloužily Čína, Rusko a Indie. Je pravdou, že tyto státy vděčí za hospodářský boom mimo jiné USA, které pro ně představuje významné odbytiště. I přesto jen během loňska, tedy v době, kdy se již šířily z Ameriky špatné zprávy, vzrostla čínská ekonomika o 11,4 procenta, což bylo nejrychlejší tempo za posledních třináct let. Zřejmě nejtrefněji tuto skutečnost vystihl deník Financial Times, když napsal, že největší asijské rozvíjející se země vůbec nejsou v postavení, že by musely vyčkávat na vlak s americkou „mašinou“ a bylo jim umožněno svézt se toliko v zadních vagonech. Jsou totiž schopné lokomotivu samy řídit.