Většina manažerů schvaluje uzákonění dobrovolné smrti
Souhlasíte s legalizací eutanazie?
- Ano 69,5 %
- Ne 19,1 %
- Nevím 11,4 %
V poslední době se v České republice začalo hovořit o legalizaci eutanazie. Její uzákonění by však dnes pravděpodobně sněmovna neodhlasovala. Podle průzkumu Mf Dnes je totiž více těch poslanců, kteří jsou proti smrti z milosrdenství. Legalizaci nejvíce podporují sociální demokraté. Poslanec ODS Boris Šťastný pak má v úmyslu asi za rok podat návrh zákona, který by dobrovolnou smrt umožňoval. Bylo by ji však možné provést jen na osobní a opakovanou žádost nemocného. Lékaři by mu připravili smrtící látku, kterou by si však musel aplikovat sám. Podle posledních průzkumů veřejného mínění se 64 procent dotázaných přiklání k vlastnímu rozhodnutí o smrti. Námi oslovených manažerů pak 69,5 procenta.
Tento respondent však v záležitosti nemá jasno: „Jakkoli se zdá právo člověka rozhodnout o svém bytí nezpochybnitelné a v řadě případů i pochopitelné, bojím se možností zneužití eutanazie.“
V této záporné odpovědi se objevuje zamyšlení nad vnímáním smrti v naší společnosti: „Zapeklitá otázka, která bude rozdělovat veřejnost více než politické handrkování. Za sebe mohu říct, že s legalizací eutanazie nesouhlasím. Neopírám se o tradiční hodnoty ani katolické, ani jiné církve či náboženské skupiny. Jde prostě o to, že smrt vždy byla, je a bude přirozenou součástí života a úděl vypořádat se s ní čeká každého z nás. Toto vypořádání za nás nikdo neudělá a měl by to být dlouhodobý proces uvědomování si vlastní smrtelnosti, který nás povede k odpovědnému zacházení se (nejen naším) životem. Pokud většina veřejnosti podlehne lákavé vidině bezbolestného konce, povede to k dalšímu stupni sebedestrukce lidí a společnosti. Už dnes jsme smrt úspěšně vytěsnili ze svých domovů do nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných a domovů důchodců. A s eutanazií ji definitivně budeme moci vytěsnit i ze svých myslí. Strach je přirozená lidská vlastnost a možnost rychlého úniku bude lákadlem nejen pro umírající, ale i jejich blízké, kteří chtějí především klid a žádné starosti.“
Tento respondent naopak souhlasí, ale s výhradami: „S legalizací v podstatě souhlasím, každý však musí vzít odpovědnost za tento krok sám na sebe. Je však nutné definovat a nastavit jasná pravidla, podle nichž by mohl nemocný toto rozhodnutí učinit. To znamená za prvé její provedení pod lékařským (odborným) dohledem; za druhé by se tým lékařů musel shodnout na naprosté nevyléčitelnosti choroby - i v nejbližší budoucnosti; a za třetí nemocný by musel být zcela při smyslech, když učiní rozhodnutí, což by musel opět potvrdit tým lékařů.“
Podobně podmínečný souhlas vyslovuje i manažer: „Bude-li precizně právně definován pojem eutanazie - tedy úmyslné a vědomé ukončení života -, pak ano. Do té doby rozhodně ne! Protože každá mince má dvě strany, očekával bych v době neustálého křiku ohledně finančních problémů českého zdravotnictví relevantní diskusi na téma, kdy jde ještě o život a kdy o ,údržbu tkání‘ pro další použití.“
Pochybnosti se pak objevují i v této kladné odpovědi: „Souhlasím, ale za předem stanovených podmínek a vyjmenovaných nemocí. Dle mého názoru je to také určitá svoboda rozhodování. Neexistuje nic horšího než se dívat v nemocnici na člověka, který už nechce bojovat, jak prosí, aby už byl konec. A nebýt všech těch přístrojů, na které je napojen, už dávno by prosit nemusel.“
Totéž platí i pro tohoto manažera: „Je však třeba zabránit možnému zneužití dobrovolného odchodu ze života s tím, že by si měl každý sám zvážit etickou rovinu. Faktem totiž je, že o příchodu na svět nikdo z nás nemá možnost rozhodnout. Rozhoduje se za něj a bez něj. Z tohoto pohledu by někteří mohli namítnout, zda poskytovat člověku zákonnou možnost rozhodnout o ukončení života. Nicméně, už samotným způsobem života ovlivňujeme jeho délku.“
Žádné ale však nejsou v této odpovědi: „Život, který se z důvodu nevyléčitelné nemoci nežije, není k žití. Nechci, aby o mně rozhodovali jiní v jedné z nejzásadnějších záležitostí, když to sám dělám i v těch podstatně méně významných. Odejít důstojně a bez zbytečné bolesti je mnohem humánnější, než si jsou humanisté, ochraňující lidský život, ochotni připustit.“
Tento respondent pak eutanazii považuje za jakýsi druh pojistky na konci života: „Chtěl bych mít takovou možnost v krajní záloze, protože nikdo neví, jak skončí.“
Odpovídalo 131 manažerů
