Až celosvětová ekonomická krize donutila český stát, aby pořádně zapracoval na účinné pomoci tuzemským podnikatelům na zahraničních trzích. Kromě toho, že podpora státu je celkem roztříštěná, mohla by být i efektivnější.
Autor: Artklee
Poslední vývoj navíc jasně dokázal slova obchodních analytiků, kteří již mnoho let varují před přílišnou závislostí českého exportu na západní Evropě.
Globální krizi se obchodně velmi otevřené Česko vyhnout nemohlo. Už dávno ale mohl stát nasměrovat své pomocné aktivity do regionů mimo Unii. Ukazujete to i aktuální Exportní výzkum, který uskutečnila skupina HSBC ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR. „Téměř jedna pětina dotázaných uvedla jako nové exportní teritorium země bývalého Sovětského svazu, více než desetina Asii,“ uvádí Tomáš Nymburský, ředitel exportních finančních služeb HSBC. Podle jeho slov má obrat k rozvíjejícím se trhům dlouhodobý charakter. Jedním z důvodů návratu na bývalá sovětská teritoria je fakt, že v posledních zhruba pěti letech vstoupila řada ruských společností majetkově do českých firem. Data z výzkumu také jasně ukazují, že 16 procent českých společností bylo nuceno změnit cílové vývozní země v důsledku hospodářského poklesu.
S kvalitou služeb poskytovaných českým vývozcům ze strany vládních organizací jsou firmy ve většině případů spokojeny (56 procent). Podnikatelé se ovšem shodují, že chválu si zaslouží hlavně CzechTrade, a to především v posledních několika letech. „Stát pomáhá naprosto minimálně. Jediný, kdo se snaží, je CzechTrade,“ souhlasí spolumajitel rodinné společnosti na výrobu zdravotnických lůžek Proma Reha Radek Jakubský. „Pro menší firmy bylo velmi obtížné proniknout do zahraničí hlavně v devadesátých letech,“ říká místopředseda Asociace malých a středních podniků a generální ředitel společnosti Sindat Karel Havlíček. Stát se v té době totiž zaměřoval zejména na privatizace a lákání investorů. Ekonomické úseky na ambasádách navíc postrádaly lidi, kteří by rozuměli obchodu. „A CzechTrade vznikl až v roce 1997 a také samozřejmě nějakou dobu hledal, jaké nástroje nejlépe využít,“ dodává.
Na Ministerstvu zahraničních věcí nastalo po revoluci obrovské personální zemětřesení. „Vyměnilo se 65 procent lidí, hlavním požadavkem byla dobrá znalost alespoň jednoho cizího jazyka,“ říká první náměstkyně ministra Helena Bambasová s tím, že potřeby podnikatelů tak šly na čas stranou. Po čase ale začala „soutěž“ s Ministerstvem průmyslu a obchodu, kdo bude mít hlavní slovo.
Kde vzniklo tření mezi oběma resorty? Už přijetím kompetenčního zákona. Na jedné straně mluví o proexportní podpoře, což je parketa resortu průmyslu a obchodu. Na druhé straně vytyčuje i ekonomické zájmy státu a jejich podporu. To zase patří Černínskému paláci. Za celou dobu (ne)fungování byly nejrůznější nápady, jak tyhle částečně souběžné činnosti zefektivnit a zlevnit. Oba resorty a jejich příslušné agentury samozřejmě fungují z peněz daňových poplatníků. Ekonomické zájmy státu i firem přitom zastupují celkem čtyři agentury: Česká ekonomická centra, CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism.
Sloučení agentur se konat nebude
V současnosti existuje určitý rámcový plán na zhruba pětileté období, aby se všechny tyto agentury alespoň sestěhovaly na jednu adresu a podělily o režijní náklady. O sloučení už se ale nemluví. Ani za relativně optimální politické situace se to totiž nepodařilo. Velká šance byla v roce 2006, kdy krátkou dobu vládla menšinová vláda ODS, která právě toto sloučení v programovém prohlášení slibovala. Příslušní tři ministři se sice na toto téma sešli, ale ukázalo se, že nakonec nejsou ochotni změnu kompetencí posvětit. „Ono se to také snaží do jisté míry sabotovat střední úřednictvo, protože se bojí o kompetence i o místo. Dostáváte-li stále na stůl rozbory, proč to nejde, je těžké rozhodnout se pro radikální krok,“ říká Bambasová.
Ministerstva prostě musejí vzájemně spolupracovat, společnou řeč však našla až v době krize. „Tak je to u nás jako kdekoli jinde ve světě, a to bez ohledu na to, který z resortů má kompetenci v oblasti podpory exportu a vnějších ekonomických vztahů. V této logice pak vnímám spolupráci ministerstev zahraničí a průmyslu a obchodu jako společný projekt,“ tvrdí náměstek ministra průmyslu Milan Hovorka.
Obě ministerstva musejí být podle něj schopna skloubit odbornou kapacitu se synergií, která plyne z toho, že stát může české firmy a své hospodářské zájmy v zahraničí podpořit v politické rovině. „Z pozice své funkce velmi dobře vidím, čeho jsme schopni společně dosáhnout a jak dokážeme firmám pomoci, táhneme-li za jeden provaz a neobtěžujeme-li je nikam nevedoucími a je nezajímajícími kompetenčními spory,“ dodává Hovorka.
I když agentury sloučeny jen tak nebudou, stát by měl zajistit jednotnou strategii a prezentaci. „To znamená, že pomůžeme našim firmám na trhy, poskytneme kvalitní servis potenciálnímu zahraničnímu investorovi a dostaneme co nejvíce zahraničních turistů do naší země,“ vysvětluje Hovorka. Přiznává, že agentury navzájem a systém jako celek mají řadu oblastí, které je třeba zdokonalit. „Ne vždy o sobě dostatečně víme. Ne vždy využíváme synergií. Ne vždy jsme schopni zabránit nežádoucím duplicitám,“ vyjmenovává část problémů.
Oba hlavní státní aparáty se tak v posledních letech snažily najít vymezení svého hřiště. Nijak oficiálně ratifikované rozdělení nakonec přisoudilo resortu průmyslu péči o individuální klienty a Ministerstvo zahraničí si vzalo za své zase tlak na cizí státní orgány a lobbing za velké české firmy ve státních tendrech.
Jinou potíží je, že ambasády za své služby nemohou firmám nic účtovat. „Ale už nějakou dobu o tom diskutujeme,“ přiznává Bambasová. V poslední době převládl názor, že tam, kde je možné vyčíslit náklady, by mohlo jít o placené služby pro klienty. Ty by měl potom dělat CzechTrade.
Podnikatelé na politiky moc netlačili Pravdou také je, že sami podnikatelé v minulosti na politiky příliš netlačili, aby se roztříštěná ekonomická diplomacie zjednodušila. „Řada firem si těžko odvykala, že neúspěch exportu není způsoben nějakou špatnou podporou státu,“ vzpomíná Havlíček. Své nepřátele exportéři hledali dlouhodobě jinde. Za doby prezidentování Václava Havla mu mnozí často vytýkali opuštění tradičních trhů se zbraněmi nebo podporu dalajlámy, což mělo znevýhodnit české exportéry v Číně. Líté nepřátelství také panovalo mezi exportéry a centrální bankou v období silné koruny. Vývozci si už ale dnes podle Havlíčka jasně uvědomují, že záleží především na jejich vlastních schopnostech a kvalitě výrobku. Stát má podle něj uzavřít co nejvíc smluv o zamezení dvojího zdanění, podpořit vstup na veletrhy a nabídnout diplomatickou asistenci při uzavírání obchodu v zemích, kde to zvyklosti stále vyžadují. „Nemůžu říct, že bych na stát nějak zásadně spoléhal, a přesto je Jablotron dlouhodobě úspěšný exportér,“ věří svému týmu a vlastním schopnostem majitel této jablonecké společnosti Dalibor Dědek. Malým a středním firmám se navíc po vstupu Česka do Evropské unie pozvolna otevřel celoevropský trh a mohly začít využívat relativně štědré eurodotace, a to i určené na podporu exportu. Podnikatelé oceňují nejvíc veletrhy I když pesimisté čekali, že masový rozvoj internetu a webových prezentací bude znamenat útlum veletržního průmyslu, nestalo se tak. Podobně jako rozvoj televize neznamenal konec kin nebo vydávání knih. Jako nejdůležitější nástroj úspěšné expanze byla při již zmíněném exportním výzkumu označena právě účast na veletrzích a kontraktačních výstavách. „Čtvrtina českých exportérů zřetelně upřednostňuje výstavy před jinými formami podpory, jako je využití specializovaných obchodních společností nebo obchodních misí do zahraničí,“ komentuje sebraná data Radek Pažout z Hospodářské komory. Právě komora aktuálně nabízí účast na zajímavém projektu – podporu účasti na specializovaných veletrzích a výstavách v zahraničí. V nabídce naleznou exportéři přibližně stovku veletrhů. „Účastník může čerpat na jednu veletržní akci až 120 tisíc korun na zajištění plochy, expozice či doprovodných služeb, zároveň garantujeme odborné poradenství a konzultace a podporu komunikace v teritoriu,“ vyjmenovává Pažout. Peníze přitom putují přes CzechTrade z evropských fondů. Projekt má trvat tři roky a jeho cílem je umožnit českým firmám, především malým a středním podnikům, účast na vybraných zahraničních akcích s využitím podpory z evropských strukturálních fondů, konkrétně z operačního programu Podnikání a inovace. Předpokládá se, že tuto možnost využije během tří let více než 1400 firem. Vloni vycestovalo na zahraniční veletrhy se státní podporou 464 českých firem. Unie pomáhá, ale šetřit se musí
Nebýt evropských peněz, musel by stát kvůli úsporám ve státním rozpočtu z podpor citelně ubrat. Jen resortu zahraničí se snížil rozpočet o pětinu. „Diplomatickou činnost přitom nemůžete outsoursovat,“ připomíná Bambasová. Úřad proto rozhodl ušetřit zavřením asi šestice ambasád, lépe řečeno konzulátů, a samotná velvyslanectví musí obsloužit větší region. Tak je to třeba v Kanadě či Austrálii. „A také v dohodě s Ministerstvem průmyslu a obchodu jsme se snažili vybrat teritoria, kde zůstává CzechTrade, nebo kde nemáme výrazné ekonomické zájmy,“ dokladuje současnou spolupráci náměstkyně.
Podobně se škrty dotkly i resortu průmyslu. To ale mohlo nedostatek peněz ve státním rozpočtu utlumit využitím právě evropských dotací. „Za zcela klíčové pak považuji, že i v tak složité rozpočtové situaci jsme byli schopni díky politické podpoře napříč stranami výrazně posílit kapacity ČEB a EGAP, aby tyto dvě instituce byly schopny pokrýt rostoucí poptávku našich vývozců a investorů do zahraničí. To se týká roku 2009 a i roku 2010. To jsou dobře investované peníze s multiplikačním efektem,“ říká Hovorka.
Se státní podporou mohou v nejbližších letech počítat zejména firmy, které se zaměří na dvanáctku zemí „prioritního zájmu“. Seznam vznikl na základě podrobné analýzy, které trhy mají potenciál růstu: Brazílie, Čína, Egypt, Indie, Kazachstán, Mexiko, Rusko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA a Vietnam.
Z uvedeného seznamu je jasné, že evropské země v popředí zájmu státní podpory nestojí. Zahraniční kanceláře se zde přesto rušit nebudou. Proč, vysvětluje na příkladu chorvatské kanceláře její ředitel Robert Vindiš. „Vstup na chorvatský trh je dlouhodobý. V ideálním případě dva, častěji však tři až čtyři roky,“ vysvětluje. Firmy musejí mít značnou trpělivost, aby zúročily své aktivity v teritoriu a nenechat se odradit při prvním neúspěchu.
Před vstupem na trh se firma musí bezpodmínečně seznámit se specifiky místního prostředí. Je nezbytné počítat s náklady na marketing a vhodné je mít i promomateriály v chorvatském jazyce. „Je navíc nutné počítat se společenským zatížením a vyčlenit si dostatek času na služební cesty – velký význam má právě osobní jednání,“ upozorňuje Vindiš. V teritoriu je třeba si dát (jako mnohde jinde) pozor na problémy, jako korupce, špatná platební morálka a podobně. Tyto stránky podnikání nesmějí být podceněny a české firmy se na ně musejí připravit.
Ministerstvo zahraničí se za lobbing nestydí**
Vyhledávanou, i když spíše nepravidelnou podporou exportérů je pořádání podnikatelských misí pod záštitou některého z vrcholných politiků země. Případným zahraničním partnerům tak stát naznačuje, že podnikatelé v delegaci mají určitý „glejt“ solidnosti. Podobně tomu je, pokud zástupce státu doprovází obchodníka na obchodní večeři či oběd. Jestliže třeba velvyslanec doprovodí na večeři jednoho českého podnikatele, který stojí o vypsanou zakázku, musí být připraven stejný akt absolvovat i s jeho konkurentem.
Může se totiž stát (a stává se), že o obchod má zájem více českých firem. Často jde o velké státní zakázky. „Zažila jsem to. A ne jednou,“ říká Helena Bambasová. Z těch velkých akcí to byl před pár lety tendr na dodávku letadel do Nigérie. Přitom ve hře nebyly jen dvě české firmy. „My se musíme snažit být neutrální,“ vysvětluje. Nejhorší podle ní je, když se domácí firmy navzájem očerňují a tendr vyhraje třeba Rumunsko. „Tyhle střety se snažíme urovnávat,“ objasňuje diplomatické zásady.
Ekonomická diplomacie se u nás za posledních dvacet let velmi výrazně změnila. Jedním aspektem je velký rozmach médií. Dřív platilo, že diplomaté měli informace (zejména ty zákulisní) jako první. Ty se posílaly do ústředí, a to s nimi pracovalo. „Dnes je těžké, aby diplomat získal ekonomické informace dřív, než je začne vysílat třeba CNN,“ říká s jistou nadsázkou Bambasová.
Druhá věc je pokračující globalizace. Stoupá význam prosazování a obhajoba ekonomických zájmů. A týká se to nejen malých států jako jsme my, ale i velmocí. „Uvedu svůj oblíbený příklad eurosměrnic. Může to působit směšně, ale v pozadí jsou často nečekaně silné ekonomické zájmy,“ vysvětluje Helena Bambasová.
Za směrnicí o zakřivenosti banánů na evropském trhu tak stál tlak producentů banánů zemí závislých na některých státech EU. Z nabídky ale vypadly banány třeba z Venezuely. Dalším příkladem je směrnice o ekologických žárovkách, za něž lobboval stát, jehož firma je vyrábí. „Pořád se ještě učíme jak odhalit, co za některými rádoby technickými opatřeními skutečně stojí – a to je určitě pro naši ekonomickou diplomacii velký úkol, teprve se to učíme,“ říká Bambasová. Podle ní to není nic podvodného. Každý stát uvnitř Evropské unie se prostě pro své podnikatele snaží vybojovat nejvýhodnější podmínky.
