Zastánci společného státního útvaru Izraelců a Palestinců jsou stále víc slyšet
Když loni 14. června izraelský premiér Benjamin Netanjahu v projevu na Bar Ilanově univerzitě v Tel Avivu poprvé připustil existenci nezávislého palestinského státu, byl to šok. „Každému jeho vlajku, každému jeho hymnu,“ prohlásil pravicový politik. A poté následovala mnohá „ale“, jež by z budoucí Palestiny vytvořila spíše paskvil připomínající kolonii než plnohodnotný demokratický stát. A Palestinci by museli uznat Izrael jako domov židovského národa. Důležité sousloví však již bylo vysloveno – „samostatná Palestina“. To může být nadějný výchozí bod i pro obnovené přímé rozhovory mezi Izraelem a Palestinou, které začnou na začátku září. A měly by v nějaké přijatelné formě pro obě strany dospět k takzvanému „two-state solution“, existenci dvou států Palestiny a Izraele vedle sebe. Toto řešení, do něhož zúčastněné tlačí především USA, má však jeden velký problém: přijatelná forma pro obě strany je pravděpodobně nedosažitelná.
Izraelský protektorát Na zásadní změnu postoje „Bibiho“ Netanjahua nebyli připraveni jeho kolegové ze strany Likud ani Palestinci. I když… Radovali byste se, kdyby vám někdo nabídl území, jež bude bez armády, kontroly vzdušného prostoru, přísunu zbraní a bez možnosti navazovat spojenectví s Íránem nebo s Hizballáhem, a přesto se jako uprchlík nebudete moci vrátit tam, odkud vás vyhnali? Na to palestinské vedení nikdy nepřistoupí. Premiérovo prohlášení mířilo především k Baracku Obamovi, který jej označil za „významný krok vpřed“. Jásir Abíd Rabú, spolupracovník palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, řekl, že Netanjahu zbavil palestinský stát obsahu: „Použil slova ,palestinský stát‘, ale ve skutečnosti chce izraelský protektorát.“ Tyto výměny názorů se odehrály před rokem, přičemž klidně mohly zaznít včera, protože žádný posun v otázce „two-state solution“ nenastal. Uvidíme za rok, po dalším, zřejmě neplodném vyjednávání. V Izraeli se v poslední době do popředí zájmu naopak dostává staronové řešení konfliktu, jež bylo donedávna tabu. Vznik jednoho státu Židů a Palestinců, v němž by příslušníci obou národů žili jako rovnocenní občané (myšlenka má kořeny již ve dvacátých letech minulého století). A kupodivu se jeho obhájci nacházejí na pravici izraelského politického spektra. Levicové a středové strany se téměř dvacet let neúspěšně snažily o „mírové“ řešení spočívající v dosažení státní suverenity Palestiny a v tomto postoji neoblomně setrvávají. Bývalý šéf levicové strany Merec a architekt dohody z Osla Jossi Beilin „one-state solution“ odmítl: „Nechci žít ve státě, který není židovský.“
Nečekaná podpora
Podpora jednoho společného státního útvaru přichází i ze strany, odkud by to laik neznalý situace nečekal – od Palestinců. Je to trochu paradox, když dokonce i nacionalista „Bibi“ je připraven na dva státy… Proč najednou někteří z nich otáčejí? Na příkladu 50letého Sujfána abú Zajdího lze situaci Palestinců pochopit lépe. Narodil se v uprchlickém táboře Džabalíja na severu Gazy, strávil čtrnáct let v izraelském vězení, kde se naučil plynně hebrejsky, od roku 1993 byl jedním z vedoucích představitelů strany Fatah v Gaze a zastával různé posty v palestinské vládě. V roce 2003 se angažoval v takzvané Ženevské iniciativě, jež prosazovala dva státy jako jediné možné řešení. Nyní změnil názor.
„Moc děkuji Benjaminu Netanjahuovi. Po dvaceti letech mírového procesu a po vzájemném uznání Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) nakonec souhlasí s palestinským státem,“ pronesl abú Zajdí ironicky před auditoriem na univerzitě v Tel Avivu. A pokračoval: „Myslíte si, že nám tím udělal nějakou laskavost? Vůbec ne. Z mého pohledu, z pohledu Palestinců – ať je jeden stát, nikoli dva… Představil jsem se jako abú Zajdí z tábora Džabalíja, ale nepocházím odtamtud. Sice jsem se tam narodil, ale moje rodina byla v roce 1948 vyhnána z vesnice nedaleko hranice s Gazou, kde je nyní kibuc Bror Hajill. Budeme-li mít jeden stát, s radostí si nedaleko kibucu pronajmu nebo koupím dům a budu tam žít.“
Úpadek palestinského hnutí
Zní to jako rezignace na mladické ideály. Spíše je to však uvědomění si současné reality. Palestinské národní hnutí upadá, slavné časy Jásira Arafata a jeho OOP odplynuly. Dva hlavní palestinští političtí prominenti – předseda vlády palestinské autonomie Salám Fajad a její předseda Mahmúd Abbás – kteří prosazují samostatnou Palestinu, na vše nestačí. V Gaze navíc nevládne umírněný Fatah, nýbrž militantní hnutí Hamas, jež se necítí být vázáno dohodami s Izraelem a pro nějž je důležitější islám než nacionalismus.
Ztrátu důvěry v palestinskou věc dokládá v časopise Dissent Danny Rubinstein i tím, že mnoho Arabů žijících ve východním Jeruzalémě požádalo o izraelské občanství. Za poslední dva roky je získalo dvanáct tisíc Palestinců. A ti už se nebojí, že zradili Palestinu. Naopak jsou hrdí, že se stali Izraelci. Jak píše Rubinstein, toto je asi nejsilnější příklad, jak hluboko klesl palestinský nacionalismus. Alespoň u Palestinců v Jeruzalémě, již jsou přesvědčeni, že město rozděleno nebude (východní Jeruzalém má být hlavním městem samostatné Palestiny – pozn. red.) a nakonec se situace vyvine v jeden stát.
Z pásma Gazy a území na západním břehu Jordánu ostatně odešlo od roku 2000 odhadem na 50 tisíc Palestinců –převážně do Jordánska. Šlo především o vzdělané elity, které se vlastně ani necítí být v exilu. Vždyť v jordánském království žije na tři miliony Palestinců (čtyři miliony obývají západní břeh Jordánu a Gazu a milion je v Izraeli), z nichž dle údajů OSN jen sedmnáct procent žije v uprchlických táborech. Dá se říci, že Palestinci jsou ekonomickou i společenskou páteří země. Oproti tomu Gaza i západní břeh ekonomicky a politicky stagnují. Dle odhadů novinářů z Ramalláhu se poměrně nezvyšuje ve srovnání s velkým přírůstkem obyvatel v Izraeli a v Jordánsku ani počet Palestinců.
Proč Izraelci donedávna preferovali dva státy před jedním společným? Nikoli proto, že by tolik sympatizovali s palestinskými národními ambicemi. Jedním z důvodů byla demografie. Domnívali se, že kdyby bylo v zemi Arabů víc než Židů, stát Izrael by se zhroutil a jeho židovský charakter vytratil. Tyto obavy stále zůstávají jednou z hlavních námitek proti vzniku jednoho státu.
Chtějí hlavně klid
Průzkum veřejného mínění provedený před dvěma lety ukázal, že 72 procent Palestinců si přeje samostatný stát. Z odpovědí na jinou otázku však vyplynulo, že by 72 procent akceptovalo i život v jednom společném státě spolu s Izraelci. O čem to vypovídá? Obyčejní Palestinci potřebují nějaké řešení a je jim jedno, jaké bude. Chtějí mír, chtějí klid.
Jak však v komentáři pro americký think tank Stratfor shrnul George Friedman: od nastávajících rozhovorů nelze mnoho očekávat. Dle Friedmana všichni hráči preferují status quo před riziky v budoucnu. Hamas nechce vyjednáváním a uznáním Izraele přijít o podporu. Palestinská autonomie nebude zásadními ústupky nahrávat nárůstu popularity Hamasu na západním břehu Jordánu. Izrael nechce jednat s nespolehlivým partnerem o osídlení v Předjordánsku a riskovat zlobu veřejnosti. Stručně řečeno, nejjednodušší pro všechny je nedělat nic.
Jak však říká Friedman, Američané chtějí jednat, a proto se bude jednat. Přitom musejí vědět, že dohoda na „two-states solution“ se rovná zázraku. Obama a spol. jsou před prekérní volbou: buď otočí o 180 stupňů a začnou podporovat demokratický Izrael, v němž budou mít Židé a Arabové stejná práva, nebo budou nadále hlavním spojencem země, jejíž činy vůči Palestincům se neslučují se základními americkými hodnotami.
Mapa
