Personální politika Štefana Füleho ukáže, jak rozumí mocenským vztahům v Evropské komisi
Evropa již zná seznam svých budoucích komisařů. Těsně v předvečer Štědrého dne k nim přibyl také soupis sedmadvaceti šéfů jejich kabinetů. Kdo jsou tito lidé, jak se vybírají a co mají v popisu práce? V bruselském eurospeaku se těmto vysokým úředníkům přezdívá „head of office“. Do určité míry mohou svému nadřízenému komisaři dopomoci k úspěchu. Na druhé straně se nikdy nepotvrdilo, že by silný tým nejbližších spolupracovníků vyvážil přešlapy slabého eurokomisaře. Kabinet bývá často připodobňován ke „stínové“ Radě ministrů, v níž se členské státy snaží ovlivnit rozhodování evropských komisařů personální politikou. Mylná je však představa, že by například Francouzi nebo Němci mysleli pouze na to, jak by se „navěsili“ na svého komisaře. Efektivní management národního zájmu velí obsadit co nejvíce míst v kabinetech ostatních komisařů. Pokud se takovýto frontální útok podaří, mohou dotyčné země nahlédnout do kuchyně, v níž se vaří evropská politika. Tato snaha má i opačný účinek. Komisaři jsou si dobře vědomi skutečnosti, že pokud mají vyjít jejich smělé plány, musejí si zachovat úzkou vazbu na národní exekutivy. Proto se snaží nabídku členských států do určité míry reflektovat.
Hlava XXVII
První český komisař Pavel Telička, stejně jako jeho nástupce Vladimír Špidla vsadili na osvědčené unijní kádry. Zatímco Teličkovi dělal půl roku šéfa kabinetu Nizozemec Alexander Italianer, Špidlovi zpočátku pomáhal šéf reprezentace Evropské komise (EK) v Praze Ramiro Cibrian. Po šesti měsících ho vystřídala Němka Kristin Schreiberová. Současný kandidát na českého eurokomisaře Štefan Füle sáhl po Simonovi Morduovi z Velké Británie. Říkáte si, proč tam nemají také nějaké Čechy? Existují pro to minimálně tři důvody. V polovině devadesátých let se stala francouzskou komisařkou Edith Cressonová, která se obklopila téměř výhradně svými rodáky. Soud v Lucemburku uznal, že Cressonová porušila povinnosti evropské komisařky, když zaměstnala svého známého, zubaře Reného Berthelota. Ve výsledku stál korupční skandál politický život celou tehdejší komisi vedenou Jacquesem Santerem. Jeho nástupce Romano Prodi proto zavedl pravidlo, že první muž kabinetu nebo jeho zástupce musejí mít odlišnou národnost, než má daný komisař. José Manuel Barroso pak tento nápad přetavil do úředního nařízení.
Druhým důvodem, proč jsou Češi v nevýhodě, je jejich malý počet ve vrcholných bruselských pozicích. Zkušenosti s unijní legislativou a znalost institucí přitom bývá kvalifikačním předpokladem pro práci v čele komisařova týmu. Výhodou je také předchozí angažmá v kabinetu jiného komisaře. Tím se v současné době může pochlubit jen hrstka Čechů. Podobná situace nicméně panuje ve většině nových členských zemí, které se k EU připojily po roce 2004. Poslední hendikep, s nímž našinec nic nezmůže, je velikost země. Komisařským týmům totiž dominují zástupci velkých členských zemí ze „staré patnáctky“. Mezi ty vyvolené patří Němci, Francouzi, Britové a Španělé. Za padesát let členství v EU si vydobyli pevné postavení v institucích, nasbírali potřebné zkušenosti, a navíc za nimi stojí vlivné členské státy s vysokým počtem hlasů v Radě ministrů a Evropském parlamentu (EP).
O velikosti a síle
Komisař, který chce prosadit návrhy směrnic a nařízení, musí najít oporu v Radě ministrů a v EP. Pokud na jeho straně stojí velké země disponující větším počtem hlasů, tak se jeho návrhy snadněji prosazují. Do určité míry platí, že prvním testem průchodnosti komisařovy iniciativy je již rozhodování v komisařském kolegiu. Ačkoli se jedná o sbor zcela nezávislý na vládách, které jednotlivé členy nominovaly, Brusel národní vlády potřebuje k prosazení svých cílů. Jsou to právě členové kabinetů, kteří komisaři zajišťují spojení s Elysejským palácem, Downing Street 10 nebo spolkovým kancléřstvím v Berlíně. To vyžaduje solidní kontakty v politice dané členské země.
Podíváme-li se na soupis sedmadvacítky „head of office“, zjistíme, že třetina z nich pochází z Británie, Francie a Německa. Pouze tři z nich jsou ženy, 24 těchto úředníků bylo již dříve zaměstnáno v kabinetech a čtrnáct z nich pak zastávalo v kabinetech vedoucí pozici. Kupříkladu Barroso si vybral za šéfa kabinetu Němce Johannese Leitenberga, jenž mu dělal pět let tiskového mluvčího. Na první pohled by se mohlo zdát, že bývalá ministryně pro evropské záležitosti Cecilia Malmströmová si s sebou do Bruselu vzala svou pravou ruku – státní tajemnici Mariu Åseniusovou. Ta však již v minulé EK zastupovala kabinet komisaře pro rozšíření Olliho Rehna.
Politické zvířátko Určitá pravidla vnesl do způsobu vytváření komisařských týmů poslední předseda José Manuel Barroso tím, že omezil počet členů kabinetu z devíti na šest. Dále se snažil snížit vliv členských států na obsazování kabinetů požadavkem, aby v každém týmu byli minimálně tři profesionálové z Evropské komise. Vyvažoval tak politickou a úřednickou roli EK. Sestěhoval také do paláce Berlaymont celou sedmadvacítku komisařů a jejich lidí. Snažil se tak omezit politikaření jednotlivých komisařů, kteří používali své úřady k vyřizování osobní politické agendy v mateřské zemi. Barroso šel ještě dál a začal i vzhledem k masivnímu rozšíření o dvanáct zemí centralizovat rozhodování komise ve svých rukou. Pokud můžeme věřit předsedovi EK, nikdy nebylo v kolegiu komisařů nutno hlasovat. Všechny připomínky byly vypořádány již v rámci takzvané písemné procedury nebo na setkání členů kabinetů pověřených danou problematikou. Jen pro představu: každý týden se uskuteční šest až sedm setkání takzvaných „special chefs“, kde se fakticky vytvářejí legislativní návrhy. Komisařům tato setkání umožňují udržovat vhled do problematiky, kterou nemají na starost, nicméně jako členové kolegia nesou za úspěch či neúspěch návrhu kolektivní zodpovědnost. Vliv kabinetu na unijní politiku je tak ještě zřetelnější. Rostoucí množství oblastí, které EU pokrývá, přepokládá, že se komisaři musejí spoléhat na doporučení svých lidí.
První kroky
Štefan Füle udělal dobře, když si nechal poradit od Vladimíra Špidly a dal přednost sázce na jistotu. Šéfem jeho kabinetu se stal Simon Mordue, který se pohybuje v unijním prostředí řadu let. V Prodiho komisi pomáhal Günteru Verheugenovi s rozšířením. Pobýval také nějaký čas v Turecku. Obojí se bude českému komisaři hodit. Již dříve se nechal Füle slyšet, že do funkce šéfa kabinetu nebo jeho zástupce by rád jmenoval Čecha. Reagoval tak mimo jiné na kritiku, kterou sklidil jeho předchůdce naposledy při slyšení kandidátů v Poslanecké sněmovně za to, že v prvních dvou pozicích v kabinetu byli nejprve Španěl a Němka, po odchodu Cibriana přibyl Francouz. Je pravděpodobné, že exministr pro evropské záležitosti si bude chtít ponechat úzkou vazbu na české ministerstvo zahraničních věcí, odkud vzešel. Mohl by proto obsadit pozici zástupce svého kabinetu diplomatem, který EU dobře zná. V roce 2004 se prý naskytla podobná příležitost tehdejšímu šéfovi české mise při EU Janu Kohoutovi. Špidla to však údajně odmítl vzhledem k vysokým požadavkům na danou pozici. Výsledkem toho bylo ochlazení vztahů mezi Černínským palácem a kabinetem českého komisaře.
Mezi dva nejdůležitější kroky českého komisaře bude v nadcházejících dnech patřit příprava na slyšení v EP, které má proběhnout 12. ledna, a protřídění stovek životopisů kandidátů na členy kabinetu. S obojím by mu měl pomoci Mordue. Sám Füle by pak neměl zapomenout na axiom práce úspěšného komisaře, že ani výborný tým nevynahradí slabost svého šéfa.