Z vodohospodářských projektů mohou mít největší prospěch určité zájmové skupiny
Na článek publicisty Ladislava Langra Dotace ve hvězdách (30/2007) zareagoval generální sekretář pro strategický cíl Atraktivní prostředí Petr Moos článkem Dotace na dosah (31/2007). Na něj znovu odpovídá Ladislav Langr.
Problematika dotací z fondů EU zůstává stále živá a aktuální. Její vnímání lze charakterizovat starou pravdou, že co člověk, to názor. To je zřejmé i z reakce Petra Moose na můj první článek. Přesvědčování o tom, že je vše vlastně v pořádku a „probíhá podle předem stanoveného harmonogramu“, zapadá do typického slovníku státem nominovaného vyjednavače. Použít pro hodnocení procesu formování Národního strategického referenčního rámce (NSRR), zejména pro jeho poslední fázi dopracování a obhajování, pojem rozpaky je přinejmenším eufemismus, který od Petra Moose zní sice loajálně, ale z hlediska reálného pohledu na dosavadní průběh jde o nazírání přes až příliš růžové brýle.
Schválení NSSR.
Nelze přehlédnout fakt, že se schválení NSRR neobešlo bez zvednutých ukazováčků a ostrých slov na adresu celého jeho pojetí. Složitá stavba tohoto mistrovského dokumentu, nevyjasněné obsahové otázky, překrývání jednotlivých programů a další připomínky totiž nebyly zcela vypořádány a schválení ze strany Evropské komise (EK) proběhlo s hlasitým skřípěním zubů v Bruselu usazených úředníků z povolání.
Předmětem zamyšlení v mém předchozím článku však nebyla planá kritika stavu vyjednávání, jak možná mylně pochopil Petr Moos. Nejde ani tak o to, jak daleko v porovnání s jinými členskými státy se ČR nachází. Ano, NSRR byl schválen a možná i o něco dříve, než se čekalo. Stanovisko Evropské komise uvedené v již zmiňovaném dopisu, který kritizuje kompetenční zmatky, katastrofální personalistiku nejen na ministerstvu pro místní rozvoj a zejména špatnou komunikaci mezi zainteresovanými subjekty, Moos nekomentuje a zcela jistě ví proč.
Maximální nasazení vyjednávačů.
Příklad projektů mířících do obnovy vodárenským systémů kanalizací a čistíren odpadních vod byl uveden jako jedna z oblastí, kde probíhala (a nadále zřejmě probíhá) přetlačovaná jednotlivých úřadů a ministerstev o vliv, přičemž dlouhou dobu nebylo jasné, kdo má na české straně hlavní slovo při vyjednávání. Hodnocení této oblasti jako jedné z nejpalčivějších i reagujícím Moosem jen potvrzuje, jak důležité je maximální nasazení vyjednávačů jednotlivých členských států, jejichž strategie a názorové vybavení rozhoduje doslova o balíku peněz.
Pochybný expert.
Mandát vyjednávat o dotacích do vody dostal od vlády ministr životního prostředí Martin Bursík. V Bruselu však vyjednával kde kdo. Někdo s mandátem, někdo bez něj. Věděl ministr Bursík, že za Českou republiku a možná i za něho samotného vyjednává například Vojtěch Doležal, samozvaný expert na dotace? Tentýž Doležal, na kterého bylo v minulosti podáno několik trestních oznámení a jehož působení v různých, nejen vodárenských společnostech končila zpravidla konkurzem či likvidací? A na dobu, kdy byl poradcem, vzpomínají například v Břeclavi s rozporuplnými pocity? „Na počátku spolupráce byl nesmírně aktivní, potom jsme jeho práci museli dodělávat,“ říká bývalý místostarosta města Jaroslav Parolek. Při účtování však bylo vše jinak. O tom, že by měl vracet část odměny, nechtěl slyšet. Přišla už jen SMS zpráva: „VaK Břeclav nemá vůči SEWACO (Doležalova poradenská společnost - pozn. red.) žádné pohledávky a smluvní práce byly provedeny.“ Nové vedení břeclavské radnice se po těchto zkušenostech rozhodlo, že se bez spolupráce s tímto „expertem“ obejde. A ministr Bursík?
Nezájem MŽP.
V nedávné době Doležal spoluzaložil nové zájmové sdružení, do nějž se snaží nalákat důvěřivé starosty měst a obcí, vlastníky vodárenské infrastruktury. Neodvažuji se spekulovat o tom, komu má tato iniciativa sloužit. Ještě nezaregistrovaný svaz pořádal v polovině září konferenci, na které přislíbili překvapivě účast sám ministr Bursík, ředitel odboru fondů EU ministerstva životního prostředí (MŽP) Jan Kříž, z Evropské komise byli pozváni ředitelka EK pro regionální politiku Katarína Mathernová a ředitel skupiny pro regionální politiku zastřešující mimo jiné ČR Georgios Yannoussis. Přednášel i Doležal. Když pořádal obdobnou akci Svaz měst a obcí ČR a Asociace krajů společně s odbornými organizacemi, Sdružením oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) a Svazem vodního hospodářství, jako naschvál se zástupci ministerstva životního prostředí nemohli dostavit a z EK se prý ani neobtěžovali odepsat na pozvání. Měli totiž asi plné ruce práce s přípravou prezentací na akci v té době právně neexistující zájmové organizace sdružující Doležalem oslovené obce, která se měla uskutečnit o týden později.
Podivná praktika.
Pracovní jednání o podmínkách přijetí vodohospodářských projektů, která ve své reakci popisuje Petr Moos, ani zdaleka nesplňují představu o bezproblémovém sestavování odstavců a stránek, protože tomu nikdo neoponoval. Zejména je-li z uvedeného jasné, že ve skutečnosti se vše podstatné sestaví spíše stranou. A to v závislosti na oslovení toho správného úředníka „expertem“ či lobbistou. Zásadní chybou se jeví, že k oficiálním jednáním nebyli přizváni nebo že se jich zúčastnili pouze zprostředkovaně sami zástupci těch, o jejichž peněženky jde především - tedy obcí a měst -, ale zastoupené reprezentativními politickými zástupci, primátory a hejtmany. Shody nebylo ani zdaleka dosaženo, o čemž svědčí poslední vyjádření zainteresovaných i relevantní komentáře. Jednání vedená odpovědným odborem MŽP s „odbornou pomocí“ jakéhosi regionálního nátlakového sdružení zatím pouze rozklížila expertní veřejnost a přidělala starosti žadatelům. Svaz měst a obcí a Asociace krajů se podivují nad tím, proč MŽP nejedná s nimi, ale se soukromými lobbistickými skupinami.
Rozhodnutí je na ministrovi.
Pozitivní beze sporu je, že jmenovaní sekretáři, ministerstva a Evropská komise hledají přijatelné kompromisy a průsečíky ve velmi odlišném vnímání priorit v oblasti životního prostředí. Pokud jde o část týkající se kanalizací a čistění odpadních vod, je to oblast takřka neviditelná. O to více toto prostředí svádí k určité nepozornosti při posuzování toho, z jakého kohoutku mají být financovány rozvojové projekty v padesát let zanedbávané a dlouhodobě podfinancované infrastruktuře. Ministr Bursík odpovídá nově za to, že prostředky slíbené z rozpočtu EK budou co nejvyšší. K tomu dostal přímý mandát od vlády. Je přirozeně na jeho manažerském rozhodnutí, jaký tým mu v tom bude pomáhat.
Obavy jsou na místě.
V předchozím článku jsem citoval Bursíkova kolegu, ministra pro místní rozvoj Jiřího Čunka, který přijal výhradu EK, že je nutné věnovat mimořádnou pozornost problematice administrativních kapacit. Lze však jen spekulovat o tom, zda si obdobné priority uvědomuje také ministr Bursík. Rozptýlit obavy o tom, komu dává důvěru při expertních jednáních, se mu však zatím nepodařilo. A existuje i další obava, že finální dokumenty budou, jak je v ČR nechtěným zvykem, šity na míru určitým zájmovým skupinám. Je s podivem, že ministerstvo životního prostředí nekoordinuje svou činnost s vlastníky, kterým jsou dotace určeny. A současně, že v otázce dotací více nespolupracuje s odbornou veřejností. Například právě v oblasti vodárenských systémů, které pokud jde o regulaci, příslušejí jinému resortu - ministerstvu zemědělství.
