Není to lichotivé, co se poslední dobou od personalistů dozvídám o české povaze. Tak třeba návod typického českého zaměstnance, jak v těžké době nepřijít o práci. Schovat se a hlučit.
Foto: Profimedia.cz
Na první pohled jde o dvě neslučitelné taktiky, proto vysvětlím. První jmenované obnáší nevyčnívat z kolektivu, nepřicházet s vlastními nápady, na poradách náruživě přikyvovat a když už si stěžovat, tak jedině šeptem kolegům na chodbách.
Druhá zásada radí co nejhlasitěji předstírat pracovní vytížení. Nabízejí se věty jako: „Nevím, co dřív“ a „Dneska tu zase přespím“, které je příležitostně možné podtrhnout sprintem po pracovišti. Podle odborníků je tato strategie pro značnou část Čechů typická odnepaměti. Personální čistky v režii ekonomické recese pak slouží podobným nešvarům jako afrodiziakum, po kterém se množí.
Personalisté ovšem dodávají, že vina není jen na straně zaměstnanců. Manažeři tuzemských firem na rozdíl od jejich západoevropských kolegů totiž neumějí vnímat chybu jako přirozenou součást profesního života. Jeden nezdar dokáže šmahem smazat řadu zásluh. Přicházet s nápady a snažit se něco zlepšit se tak může velmi rychle proměnit ve zkratku na úřad práce.
Nedávno jsem se na podobné téma bavila se známým psychologem. České sklony schovat se na „teplém místečku“ a ze strachu z nepříjemností ani nezkoušet posouvat věci k lepšímu mají podle něho historické kořeny. Podobně jsou na tom prý například Jihokorejci. Stejně jako o českou kotlinu se i o jejich domovinu v minulosti pořád „staral“ nějaký jiný národ. Samostatnost a invence byly celé generace nežádoucí, z čehož se zrodila dědičná tendence živořit v davu.
Dobrou zprávou tedy je, že v té bídě nejsme sami. A to každý správný Čech ocení. Ještě aby sousedovi buldoček opelichal, a hned bude u piva veseleji. A teď mě omluvte, nevím, co dřív.
