777 bilionů dolarů za kolonizaci kontinentu a zotročení obyvatel
Užívají slovník židovských obětí. Holocaust. Diaspora. Odškodnění. Ale Židy nejsou. Říkají si The African World Reparations and Repatriations Truth Commission. Volně přeloženo
- Africká světová reparační a repatriační komise pravdy. Její představitelé jsou potomky afrických otroků zavlečených do Ameriky. Za zotročení předků při kolonizaci kontinentu žádají 777 bilionů dolarů splatných během pěti let; peníze hodlají vymoci na Spojených státech a těch západoevropských zemích, které se na obchodu s otroky podílely.
Minulost vadí přítomným.
Z požadavků Africké reparační komise má v těchto dnech těžkou hlavu především Mary Robinsonová, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, neboť komplikují důležitou diplomatickou událost, jíž je organizátorkou. Od 31. srpna se v jihoafrickém Durbanu uskuteční Světová konference proti rasismu, na které mají být smluveny významné dohody o současném otroctví, o současném rasismu, o současném pašování lidí, o současném násilí páchaném na ženách a dětech. Africká reparační komise podporovaná vládami některých západoafrických zemí ovšem hodlá využít prostředí konference k nastolení zmíněných historických požadavků. Spojené státy, Velká Británie a Francie původně pohrozily, že jejich diplomaté do Durbanu nepřijedou, pokud se reparace za otroctví dostanou do programu. Američané hrozili bojkotem konference ještě minulý týden.
Začalo to v Akkře.
Africká reparační komise poprvé zveřejnila své odhodlání vymoci odškodnění za otroctví na své konferenci v Akkře v roce 1999. Dva spolupředsedové, Hamet Maulana a Debra Kofieová, tehdy vyhlásili, že sestaví mezinárodní tým právníků, který využije všech legálních prostředků k vítězství. Debra Kofieová řekla BBC, že oněch 777 tisíc miliard dolarů bylo vypočítáno na základě počtu lidí, o které Afrika kvůli otroctví přišla, a také podle hodnoty diamantů, zlata a dalších minerálů odvezených z kontinentu kolonizátory. „Jsme jediná skupina, přihlásila se Kofieová v roce 1999 k inspiračnímu zdroji, „která nebyla odškodněna. Židé dostali reparace, původní obyvatelé Ameriky dostali reparace,
korejské ženy, které musely sexuálně uspokojovat japonské vojáky, rovněž dostaly reparace. A tak dál a dál, jen my nic.
Tak řečená deklarace z Akkry navíc vyzývala, aby „všem Afričanům v diaspoře, kteří se chtějí vrátit a usadit se na domovském kontinentě, nebylo nijak bráněno . Ba naopak: reparační komise požadovala, aby ty země, jež vydělávaly na obchodu s otroky, zaplatily zájemcům o repatriaci lodní či leteckou dopravu.
Jak by Afrika vypadala bez otroctví?
O přesných počtech otroků zavlečených do Ameriky se vedou dlouholeté spory – a to nejen mezi zaujatými stranami, nýbrž i mezi nezávislými historiky. Nejodvážnější odhad činí 50 milionů lidí, po dlouhou dobu panovala shoda na patnácti milionech, ale v poslední době bylo i toto číslo sníženo. Většina historiků se nyní shoduje na dvanácti milionech otroků, kteří opustili africký kontinent od 15. do 19. století. Hlavním zdrojem informací jsou vědcům dochované záznamy z lodí, jako pomocné zdroje slouží dokumenty spojené s vlastnictvím amerických plantáží. Z těchto údajů lze podle historiků rovněž vypočíst, že nejméně deset až dvacet procent otroků cestu lodí nepřežilo a do Ameriky nikdy nedoplulo.
Větší potíže představují odhady počtů otroků zajatých v Africe Araby. Záznamy takřka neexistují a ty, které byly nalezeny, nejsou považovány za důvěryhodné. Jeden z historiků například napsal, že Arabové odvlekli z Afriky sedmnáct milionů lidí, ovšem do svého výpočtu zahrnul období třinácti století a především obchod z otroky na celém severu a severovýchodě Afriky. Jediné, na čem se v této věci shoduje většina badatelů, je následující srovnání: zatímco do Ameriky odplouvalo na konci 18. století asi 44 tisíc otroků ročně, do Arábie tři tisíce.
A jaká by byla demografická situace Afriky, kdyby nebylo otroctví? Jelikož většina odvlečených byli muži, obchod s otroky měl podle odborníků velký vliv na porodnost. Podle zdrojů BBC se metodou počítačového projektování dospělo k závěru, že nebýt otroctví, již v polovině
19. století by v Africe žilo dvakrát tolik lidí. Namísto 25 milionů by v roce 1850 obývalo Afriku 50 milionů lidí.
Válka, úcta, orákulum.
Pro současné úvahy o případném odškodnění za otroctví jsou důležité rovněž důvody, které k zotročení jednotlivců a skupin vedly. Nejčastější příčiny faktu, že se někdo stal otrokem, kořenily v místních šarvátkách či válkách. Teprve zotročení na lokální úrovni vedlo především na počátku obchodu s otroky k odeslání za oceán. K zotročování z čistě podnikatelských důvodů docházelo až časem, když se ukázalo, kolik takový obchodní záměr vynáší. Například na východě Afriky bylo ve válkách mezi kmeny Bunyoro a Basoga zcela běžné činit ze zajatců otroky. Se zvyšující se poptávkou Evropanů se ovšem měnil důvod proč válčit: boje mezi zmíněnými kmeny se postupně začaly vést již jen kvůli prodeji zajatců bílým obchodníkům.
Do otroctví ovšem člověk nemusel upadnout jenom jako zajatec války. K otroctví mohl být člověk odsouzen vlastní komunitou, třeba za zločiny čarodějnictví, krádeže či znásilnění. Vlastním zotročením mohl člověk zachránit rodinu od dluhů. Na jednom z největších trhů s otroky, v deltě řeky Niger, byli lidé prodáváni ve jménu nakrmení jakéhosi strašidelného orákula. A na území dnešního Senegalu dávali v 17. století poddaní otroky svému králi darem, aby mu prokázali úctu.
S rozvojem trhu se samozřejmě uplatňovaly stále brutálnější metody. Evropští obchodníci se uchylovali také k únosům a násilným deportacím. Zvláště zranitelní byli sirotci, vdovy či nemajetní.
Může reparační komise vyhrát?
Kromě čistě abstraktní a teoretické šance vymoci odškodnění pro Afriku jako kontinent za demografickou a ekonomickou újmu (bývalé koloniální mocnosti považují tuto otázku za vyřešenou takzvaným procesem dekolonizace v 60. letech) mají po–dle právníků žadatelé o odškodnění tři základní možnosti:
- Uplatnit nárok u mezinárodního soudu v Haagu pro spory mezi státy, a tudíž za otroctví zažalovat nějaký stát.
- Obrátit se jménem konkrétní skupiny otroků na soud ve Spojených státech a zažalovat konkrétního majitele otroků.
- Zažalovat vládu Spojených států za to, že dlouho umožňovala otrokářství, že dlouho neřešila otázky základních svobod Afroameričanů vůbec.
Všichni specialisté na mezinárodní právo, jichž jsem se zeptal, který z popsaných způsobů má naději na úspěch, odpověděli: ŽÁDNÝ. „První především proto, řekl profesor Vratislav Pěchota z Kolumbijské univerzity v New Yorku, „že nelze právně definovat základ pro vznik nároku. Kdo je za obchod s otroky odpovědný? Státy? To stěží. Obchod organizovaly soukromé společnosti.
„Pokus třetí, domnívá se profesor Pěchota, „neuspěje především proto, že vláda Spojených států požívá imunity – a podle mnohých studií by se ona imunita vztahovala i na případ otroctví či nesvobody Afroameričanů.
A konečně pokus číslo 2: nepodobá se nynějšímu odškodňování totálně nasazených za druhé světové války německými firmami? Prý jen vzdáleně. „Vzpomeňme, říká Vratislav Pěchota, „jak byly soudy neochotné přijímat podání vůči německým firmám a jak soudci byli šťastní, že se nakonec obě strany dohodly mimosoudním vyjednáváním. A v případě amerických otroků by žalobcem nebyly přímé oběti. Peníze za zotročené předky, kteří už nežijí, by požadovali jejich potomci.
Jaká je odpovědnost potomků?
Diskusi o této otázce vedou ve Spojených státech nejen právníci, ale – prostřednictvím médií – také historici a občané vůbec. Letos v dubnu pozvala televizní stanice BBC 2 do studia pořadu Newsnight několik Američanů, aby se k odškodnění za otroctví vyslovili. Historička Gwendolyn Hallová, která pátrá v Louisianě po dokumentech o otrocích, ukázala dochovaný soupis z plantáže v městečku Clinton – byla na něm jména otroků, data narození a ceny. „V tomto případě, argumentovala Hallová, „můžeme identifikovat nejen konkrétní oběti, ale i jejich utiskovatele. Proto neplatí argument právníků, že nelze nalézt právně odpovědné strany.
Jenže právníci argumentují jinak: komu za ony mrtvé viníky uložit trest? A koho odškodnit za mrtvé oběti?
Potomek otrokářské rodiny Norman Marmillion ve studiu BBC rozhodně odmítal jakýkoli trest přijmout: „Já přece nejsem odpovědný za to, co dělal můj prapraděda. Nevím, proč bych měl pykat za činy člověka, který žil před sto padesáti lety, a to jenom proto, že mám stejné příjmení jako on.
Zástupkyně hnutí za reparace Johnita Scottová by si naopak s penězi věděla rady: „Celá třetina černých dětí vyrůstala ve Spojených státech v chudobě, očekávaná doba života je u černých nižší než u bílých. Reparace by daly černým Američanům prostředky k revitalizaci prostředí, v jakém žijí.
Mezi Afroameričany, kteří se o kauzu odškodnění zajímají, lze nalézt dva základní názorové proudy. Jeden tvrdí: Pokud budeme bojovat a zápas o peníze vyhrajeme, získáme ve společnosti mnohem více respektu a také my si budeme vážit sami sebe mnohem více. Druhý tábor naopak soudí, že jakékoli peníze historii nenapraví a především, Afroameričané se prý konečně potřebují zbavit „mentality obětí .
Takže nakonec omluva?
Ať už se konference v Durbanu, která začíná na kon–ci srpna, diplomaté Spojených států zúčastní, nebo ne, je zřejmé, že odpor bývalých koloniálních zemí vůči reparacím bude nesrovnatelně silnější než dřívější odpor Německa ve věci odškodnění židovských obětí. Washington letos opatrně vyjádřil ochotu dohodnout se na kolektivním vyjádření lítosti. Omluva tedy bude zřejmě nejvyšším ziskem, kterého se afričtí vůdci nakonec domohou.
