K o m e n t á ř
Veřejnost, a z ní zvláště zemědělská komunita se dnes ptá, kde je vlastně základní příčina takzvané vepřové kauzy. A doufá, že odpověď nastíní východiska. V tomto duchu zřejmě také probíhá diskuse mezi zúčastněnými, ať už jde o jednání českého resortního ministra Jana Fencla s partnery zemí Evropské unie, či o debaty na domácím poli.
Mnoho komentářů domácích agrárních lídrů je vyhroceno vůči unii. Mluvčí českých a moravských zemědělců, kteří v uplynulých dnech protestovali na dálnicích, silnicích a dalších příhodných místech, hovoří sice také o kritice agrární politiky státu, ale stále výrazněji směřují svůj apel na Evropskou unii. Nabízí se tedy diskusní otázka první: Je opravdu tak skvělé mluvit o tom, že společná zemědělská politika EU je cílem, který by se měl následovat, jak při jiných příležitostech vehementně tvrdí ministr Fencl? Není lepší se více zabývat třeba slovy bývalého ministra zemědělství Josefa Luxe či „zlobivého“ sociálního demokrata Karla Machovce? Ti oba přirovnávají přizpůsobování se zemědělskému systému unie ke střelbě na pohyblivý cíl. Což vyjadřuje otázku, zda není lepší (ne odmítavě, ale konstruktivně) přizvukovat spíše těm výrazným proudům kolem Bruselu, které chtějí srazit obrovské agrární dotace a hlavně vyvázat zemědělství ze stylu, který si hledí více produkce než odbytu.
Náš problém dováženého levného dotovaného vepřového je v podstatě jen zrcadlem problému zemí Evropské unie, které si nevědí rady s přebytky, ale mají peníze na subvencování vývozu. To zároveň vyvolává otázku druhou, řekněme principiálnější. Jde o regulaci agrárního trhu. Konstatujme třeba, že v České republice je zemědělský trh příliš volný, až chaotický. Naopak ve světové ekonomice není region, který by tak držel zemědělství na uzdě jako EU. A přesto (či právě proto?) má obrovské potíže s nadprodukcí, dříve třeba s mlékem, teď s vepřovým masem.
Ale vraťme se domů, protože kritické připomínky na adresu agrární politiky unie mohou být sice konstruktivní (do společenství ČR chce vstoupit), jenže sami máme dost co dělat. Třetí otázka zní: Není aktuální „vepřová kauza“ jen zvýrazněním toho, že tuzemská zemědělská situace je mírně řečeno sporná?
Odpověď hledejme ve faktech, která jsou jakoby mimochodem i argumenty v jednáních s Bruselem o tom, kdo má, či nemá v konkrétním obchodním zádrhelu pravdu. Česká republika nemá vyřešeny majetkové vztahy v zemědělství, pokud jde o vypořádání takzvaných družstevních podílů - jinými slovy je řada podniků „nesvéprávná“, protože nevědí, jakým objemem majetku disponují. Nemá vyřešen prodej státní zemědělské půdy, čili spousta rolníků hospodaří v jakémsi provizorním nájmu, a nemá ani základní jistotu do budoucna. Za těchto podmínek žijí mnozí zemědělci stylem „z ruky do úst“. Jak potom mají přemýšlet o tom, jak se v Evropě vyvíjí třeba trh s vepřovým?
