Nejvyšší soud zrušil rozsudky, které přiřkly nemovitost bance
Mezi ministerstvem financí a jednou z největších tuzemských bank to vře. Důvodem je pětipodlažní dům za více než sto milionů korun v centru Prahy. Podle katastru nemovitostí patří dům státu, ale od začátku devadesátých let v něm sídlí Česká spořitelna. V roce 2006 úředníci banku zažalovali, protože se odmítla vystěhovat. Tvrdila, že dům je její. A soud jí už dal dvakrát za pravdu. Spor se ale dostal až k Nejvyššímu soudu a ten minulý měsíc oba rozsudky zrušil. Státu tak svitla naděje, že o objekt přece jen nepřijde.
Důvodem soudních tahanic ohledně toho, komu nemovitost patří, jsou nejasnosti v dokumentech z privatizace tehdejší České státní spořitelny, která dům koupila v roce 1991. Veškerý její majetek měl na základě rozhodnutí Fondu národního majetku přejít na nově vznikající Českou spořitelnu. Tato nově vzniklá banka ale neměla dostat objekty, které byly z privatizace vyčleněny. Stát u soudu tvrdil, že právě nemovitost v Tyršově ulici je jedním z objektů vyloučených z privatizace. Na seznamu vyčleněných nemovitostí ovšem zmiňovaný dům nefiguruje. Tudíž by měl objekt připadnou bance. Jenže dům na Českou spořitelnu nikdo nepřepsal. Úředníci argumentují, že dům se na seznam nedostal omylem. Fakt, že je v katastru vedený na bývalou státní spořitelnu (ta je nyní v likvidaci), dokazuje podle úředníků to, že objekt patří státu. „Trváme na tom, že dům patří nám. Použijeme veškeré právní prostředky k tomu, abychom to prokázali,“ komentovala rozsudek mluvčí České spořitelny Klára Gajdůšková. Bývalá Česká státní spořitelna, jež nemá s bankou nic společného, spadá pod ministerstvo financí. Resort financí ale nechce rozsudek jakkoli komentovat s tím, že vše je vysvětleno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Případ řešili soudci František Ištvánek, Ludvík David a Josef Rakovský. Ti tvrdí, že rozhodnutí předchozích dvou soudů padlo „na základě nesprávného právního posouzení věci“. Jinými slovy, že oba soudy rozhodovaly na základě důkazů, které se nemusí zakládat na pravdě. Nejvyšší soud zpochybňuje především zakladatelský plán České spořitelny, který banka předložila jako jeden z důkazů, že dům je její. Plán tvrdí, že veškerý majetek bývalé státní spořitelny přechází na Českou spořitelnu a že založení nové banky je provedeno bez likvidace. Jenže byla-li banka založena bez likvidace, tehdejší zákon pro tento případ dovoloval převod majetku jen přes Fond národního majetku. Ale tomu zakladatelský plán rozhodně neodpovídá.
Navíc tehdejší právní úprava nařizovala přesně vymezit převáděný majetek, a to nově vznikající Česká spořitelna rovněž neudělala. Nejvyšší soud také argumentuje tím, že v době vzniku zakladatelského plánu ještě státní spořitelna dům ani nevlastnila. Koupila ho totiž v „mezidobí“, tedy těsně po sepsání zakladatelského plánu a těsně před vznikem České spořitelny. Plán totiž vznikal v září 1991 a poté se upravoval ještě v listopadu téhož roku. Jenže státní spořitelna dům koupila až v prosinci 1991. Česká spořitelna oficiálně pak vznikla až na začátku roku 1992.
Opět na začátku Komplikovaný spor se snažily vyřešit předchozí soudy rozhodnutím, že dům patří bance, neboť ho získala na základě takzvaného vydržení. Tak lze získat nemovitost, jestliže se o ni někdo více jak deset let stará jako o své vlastnictví. Soudy se rovněž domnívaly, že bance nahrává i zmiňovaný zakladatelský plán. Ten obsahuje rozhodnutí Fondu národního majetku, v němž se tvrdí, že majetek po státní spořitelně přebírá banka. České spořitelně hrál do karet rovněž fakt, že úředníci na ministerstvu financí, kteří měli na starost evidenci majetku po bývalé státní spořitelně, o dům vůbec neprojevili zájem. Na objekt tak došlo až v roce 2006, kdy likvidátor státní spořitelny začal její majetek prodávat. Celý spor se tak nyní vrací na začátek. Jisté je zatím pouze to, že hodnotný dům v centru Prahy bude ještě několik let používat Česká spořitelna, ale v katastru její jméno coby majitele nenajdeme.
