Paragraf 178 zřejmě nedozná změny ani po novele insolvenčního zákona
Přihlášení pohledávky není pro mnoho věřitelů žádnou novinkou. Často bývá hořkou pilulkou – účtem bez dlužníka. S účinností insolvenčního zákona však přihlášení pohledávky stále častěji představuje pilulku přímo otrávenou – kvůli několika „zajímavým“ ustanovením.
Sporné pravidlo
Otrávenou pilulkou se nejednou může stát § 178 insolvenčního zákona. Ten sleduje bohulibý cíl zákonodárce zabránit „přikrášlování“ výše přihlašované pohledávky, jak se stávalo v minulosti – v režimu zákona o konkurzu a vyrovnání. V důsledku marnosti uplatnění pohledávky v konkurzním řízení se totiž stal „oblíbeným“ postup, při němž věřitel – ať již v očekávání mizivého výtěžku konkurzu nebo častěji kvůli získání hlasů ve věřitelských orgánech – „nafoukl“ výši přihlašované pohledávky. Zákonodárce poté, zjevně v úmyslu zamezit podobným spekulativním praktikám, vtělil do § 178 následující pravidlo.
Pokud insolvenční správce při přezkumném jednání popře pohledávku věřitele a poté bude v řízení zjištěno méně než jejích 50 procent, nejenže se k ní vůbec nepřihlíží (na věřitele se nahlíží, jako by neměl přihlášenou žádnou), ale soud věřiteli současně bez výjimky uloží sankční povinnost zaplatit do majetkové podstaty „nadhodnocený“ rozdíl. Přihlásí-li tedy věřitel sto tisíc korun a při přezkumu pohledávky je zjištěno 49 tisíc, pak nejenže z rozvrhu nedostane nic, ale zaplatí do majetkové podstaty 51 tisíc jako sankci.
Neudržitelný výklad
Stejně otrávenou pilulku obnáší přezkoumání „přikrášlené“ hodnoty zajištění (zástavního práva a podobně) přihlášené pohledávky ve smyslu § 179 insolvenčního zákona. Zákon navíc stanoví, že osoby, které přihlášku podepsaly – zejména členové statutárního orgánu – ručí společně a nerozdílně za splnění sankční doplatkové povinnosti věřitelem.
Zdá se, že účinný protijed pro postiženého věřitele je přímo v ustanovení § 180 insolvenčního zákona. Dle něj zaplacení sankčního rozdílu nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával – jakási obdoba účinné lítosti, kterou známe z trestního práva.
Jed a protijed. Jak jednoduché. Jak už to tak ale bývá, sejdou-li se dva právníci, lze slyšet nejméně tři právní názory. Lze se proto – zatím naštěstí ojediněle – setkat s názorem, že již samo přihlášení pohledávky je výkonem práva. Jinak řečeno, přihlásí-li věřitel pohledávku, automaticky tím vykonává své právo. A je-li pohledávka následně shledána „přikrášlenou“ o více než 50 procent, pak zaplatí sankční rozdíl. Tento výklad je však v systematickém kontextu neudržitelný. Jakkoli totiž může znít logicky, měl-li by být aplikován, žádná osvobozující „účinná lítost“ prakticky nepřichází v úvahu.
Potíž nastává v každodenní realitě. Která pohledávka je totiž naprosto nesporná? Může být totiž sporná kdykoli – v podstatě z jakéhokoli důvodu. Je-li pak přezkoumaná v nižší než 50procentní výši, sankce věřitele nemine. Každé přihlášení, nejde-li samozřejmě o vykonatelnou pohledávku, se proto de facto může stát adrenalinovou záležitostí, přičemž v mnoha případech je každá rada drahá.
Snaha o nápravu
Je zřejmé, že se jakkoli pochopitelný zákonodárcův záměr v praxi míjí účinkem. Na jedné straně totiž filutové nadále spekulují – například s dlužníkem, jenž se blíží úpadku, sepíší vlastní platební směnky. A správce, popírej pak jejich pravost! Na druhé straně se manažeři (členové statutárních orgánů) věřitelů, kteří přihlašují v dobré víře svou pohledávku, jejíž spornost může záviset a často i závisí na výkladu jednoho ustanovení smlouvy či téměř nečitelného zápisu ve stavebním deníku, děsí dopadu ustanovení § 178. Ponechme stranou, jak se dívají na advokáty, když jim vysvětlují jeho praktické dopady a současně sdělují, že prostě nemohou zaručit, aby jejich pohledávka nebyla popřena. A pokud bude, nebude zjištěna ve výši pod 50 procent přihlášky.
Co na to zákonodárce nebo Ústavní soud? Vždyť jde nebo může jít o vyvlastnění pohledávky bez náhrady a se sankcí za uplatnění práva. Nebo snad nikoli?
Z důvodu aspoň částečného uklidnění jednatelů a členů představenstva je třeba poznamenat, že se objevila snahu o nápravu – uvažuje se o nepatrném, ale zásadním přeformulování §178. Příště by soud neměl mít automaticky povinnost uložit doplatkovou povinnost, ale s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu zvážit, je-li sankce na místě, či nikoli.
Navzdory této vítané korekci (bude-li přijata) však bude předmětná zákonná úprava stále důvodem nejedné bezesné noci. Také proto, že ani v rámci aktuální „protikrizové“ novely insolvenčního zákona – ve znění dostupném odborné veřejnosti před jejím projednáním v parlamentu – § 178 nemá prozatím doznat naznačené změny.
