Evropě chybí razance i schopnost restrukturalizovat autoprůmysl tak, jak to svého času předvedla americká vláda
Pamatuje si ještě někdo na 42 dnů reorganizace Chrysleru? Automobilka, jíž se léta předpovídal totální krach, nakonec požádala o ochranu před věřiteli, dostala masivní ? nanční injekci od americké vlády a očištěna od zátěže starých dluhů a neproduktivních aktiv se zase z reorganizace vynořila.
Zdravou část odkoupil nový subjekt pod vlastnickou kontrolou italského Fiatu, americké a kanadské vlády a svěřeneckého fondu odborové centrály zaměstnanců v automobilovém průmyslu UAW, spravujícího zdravotní a penzijní bene? ty. To vše se stihlo na jaře 2009.
Fiat tehdy získal pětinu akcií v „novém Chrysleru“ výměnou za sdílení technologií na výrobu malých a úsporných aut. Při zpětném pohledu skvělá transakce. General Motors podobnou cestu absolvovaly také, s tím rozdílem, že v nich získal majoritu přímo stát výměnou za již poskytnuté ? nancování. GM se navíc velmi rychle vrátily na burzu s novou primární emisí akcií již v listopadu 2010, jež tehdy vynesla 20,1 miliardy dolarů.
Tento americký úvod má smysl, když se díváme na současnou odbytovou krizi evropského trhu, kde Fiat patří k těm nejhůře postiženým značkám. Trh je sice společný a otevřený na poptávkové straně, ale v podstatě národní na straně výroby. Dokonce i Opel je vnímán jako německá značka, stejně tak Vauxhall jako britská, i když obě vlastní americké GM. A Fiat je produkčně převážně italský, i když se jeho vozy také vyrábějí v Polsku, Srbsku, Argentině nebo Brazílii. PSA Peugeot Citroën zase může mít montážní závod v Kolíně nebo v Trnavě, ale pořád je to francouzská ? rma, která se dostane pod ohromný tlak, když má zavřít jeden z domácích závodů.
Nehledě na hloubku krize je v Evropě z politických důvodů nekonečně obtížnější udělat v podstatě to jediné, co může zastavit ? nanční krvácení a obnovit rentabilitu výroby: omezit kapacitu zavíráním závodů. Tak jak to bleskově udělaly GM s Chryslerem, když na vrcholu krize a s podporou ochrany před věřiteli uzavřely v USA a Kanadě 15 provozů. Dnes díky následnému oživení poptávky vydělávají v Americe velké peníze a znovu nabírají.
V Evropě není ani razance, ani schopnost připravit restrukturalizaci pod ochranou věřitelů v čase, který by se alespoň vzdáleně přiblížil tomu, co svého času předvedla americká vláda. A tak prodeje i marže klesají a automobilky, které vyrábějí v drahých evropských lokalitách, se propadají do hlubokých ztrát. Pokud nejsou široce rozkročeny na zámořských trzích, jež jsou v jiné fázi cyklu a dovedou kompenzovat mizerné výsledky v Evropě, pohybují se zrychleným tempem po nakloněné rovině. Někdo bude muset jít z kola ven a odborné odhady hovoří o redukci a koncentraci kapacit, které mohou znamenat snížení zaměstnanosti v evropském autoprůmyslu až o půl milionu lidí. Otázkou je, kdo a kde bude fabriky zavírat.
Vlády by rády pracovní místa chránily pro své voliče a přesunuly břemeno restrukturalizace na někoho jiného, což pochopitelně jen zvyšuje riziko potenciálně ožehavých přeshraničních politických kon? iktů se silným nacionalistickým podtextem. Zavírat automobilky není legrace nikde, ovšem v Evropě je to zcela jiný problém než v Americe.
Pro oba členy bývalé československé federace je mimořádně důležité, jak to dopadne, kvůli naší extrémně vysoké závislosti na autoprůmyslu. Slovensko je v přepočtu na obyvatele celosvětovou jedničkou ve výrobě aut, Česko je hned za ním na druhém místě. Do zdejších závodů se masivně investovalo nedávno, jsou moderní a zdejší nákladové relace příznivější. Kdyby byla restrukturalizace vedena pouze ekonomickou úvahou, tedy rozhodováním o tom, které závody s nejvyššími produkčními náklady uzavřít, byly by ty české a slovenské ještě dlouho v bezpečí.
Jenže kde máte jistotu, že se v Evropské unii bude rozhodovat s vysokou mírou neutrality, na základě ekonomického, nikoli politického kalkulu? Teprve až dojde na lámání chleba, poznáme, jak moc bychom potřebovali, aby hru pískal alespoň trochu objektivní rozhodčí, který zamezí přetloukání se vlád v subvencích na záchranu pracovních příležitostí, případně v direktivách ukládaných centrálám soukromých ? rem národními vládami, kde mohou a kde nesmějí nějakou fabriku zavřít. Evropskou komisi, která nebude bezzubá, a proto ignorovaná, ještě můžeme jednou potřebovat mnohem víc, než si teď myslíme.
O autorovi| MIROSLAV ZÝME NéK, zamecnik@mf.cz
