Riziko zneužití záznamů by se mělo snížit
Pod lehce provokujícím názvem Kdopak to poslouchá? uspořádalo občanské sdružení Agora ve středu 22. listopadu v kině Na Perštýně veřejnou debatu. Tématem bylo možné zneužití legálních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (nikoliv tedy odposlechů ilegálních a prostorových). Diskutující (Jana Jurečková, viceprezidentka Soudcovské unie, Oldřich Kužílek, poradce pro otevřenost veřejné správy, a Tomáš Almer, ředitel policejního útvaru provádějícího odposlechy) se v zásadě soustředili na otázku, co může snížit riziko takového zneužití - zda a kde systémová opatření či kdy hraje roli spíše lidský faktor.
Lidský faktor.
Nasazení odposlechu začíná u policejního orgánu, který musí shromáždit dostatečně přesvědčivé argumenty pro státního zástupce, aby předložil soudu žádost o povolení odposlechu. Čím jsou ony argumenty pádnější, tím méně je nutno interpretovat - a naopak. Zde může být první slabé místo: interpretace silnější než argumenty. Tomu by však státní zástupce, který vede celé vyšetřování, neměl podlehnout. Falešná kolegialita místo profesionálního přístupu ovšem představuje druhé slabé místo. Žádost státního zástupce však musí přesvědčit ještě příslušného soudce. Zde je kritické místo. Z úst soudkyně Jurečkové zazněl názor, že soudci svou roli v podstatě považují jen za mechanické završení procesu a necítí za povolené odposlechy nijakou zvláštní odpovědnost - ta z jejich pohledu leží na státních zástupcích. Proto se povolováním odposlechů příliš nevzrušují - a ani prý nemohou, neboť žádostí na jednoho soudce připadne strašně moc - a povolují odposlechy nad zákonem stanovenou maximální hranici šesti měsíců, aniž by zhusta využívali zákonné možnosti a nařizovali je na dobu kratší (zaznělo, že v USA se odposlechy prodlužují po pouhých sedmi dnech!). Přitom by si ještě během této doby měli vyžádat několikerou dokladaci, aby se ujistili, že odposlech je nasazen nejen důvodně, ale že i přináší předpokládané výsledky. V okamžiku, kdy by zjistili nedůvodnost povoleného odposlechu, ukončili by bezprostředně tento úkon. V této oblasti je tedy možno dosáhnout zlepšení odpovědnější a kvalitnější prací zúčastněných osob, tedy důrazem na lidský faktor.
Systémová opatření.
Systémová opatření byla zmíněna v souvislosti s poslaneckou komisí na kontrolu odposlechů, zvanou „Velké ucho“. Ta by mohla mít - po německém vzoru - zásadně vyšší pravomoci a ani by jich nemusela často využívat, neboť již tento fakt má preventivní účinek. Druhým systémovým opatřením, týkajícím se „Velkého ucha“, by byla nově udělená pravomoc podat - při jakémkoli zdání nekorektnosti - podnět k soudu vyššího stupně, než byl ten povolující, aby povolení odposlechu znovu posoudil a rozhodl. Třetím systémovým opatřením je návrh, aby činnost této specializované poslanecké komise byla podporována odborným týmem (což bylo v týdeníku EURO v podobných souvislostech opakovaně doporučováno, viz 36/2005 Málo regulovaný samovývoj, 9/2006 Chvála úniku informací, 44/2006 Jak zabránit podivným praktikám). Paradoxem totiž je, že parlament je co do odborníků silně poddimenzován.
Zavádějící statistiky.
Dalším evergreenem byly statistiky počtu nasazených odposlechů, které opět posloužily jako strašák těm, kteří jsou k tomu náchylní. Nic nepomohly korigující vyjádření o nezvyklém počtu telefonů na obyvatele (jeden a půl na každičkého občana ČR včetně nemluvňat!), což ve spojení s možností anonymního pořizování účastnických čísel (koukají na nás v Evropě kvůli tomu skutečně jako na exoty!) příjemně přizpůsobuje prostředí lumpům. Málokdo si uvědomuje minimální vypovídací hodnotu uváděné statistiky. Početní stavy útvarů, které mohou odposlouchávat, jsou přibližně stále stejné - a ani vzdáleně nekopírují procentuální nárůst počtu odposlouchávaných čísel! Detektivové si musejí všechny odposlechy „vytěžovat“ sami, mají k tomu jen jedny uši, a kromě toho mají i jinou práci. Vyžadováním velkého počtu odposlechů by si tedy jen sami na sebe pletli bič. A to by ještě mohli narazit na soudce, který by vyžadoval jejich průběžná vyhodnocení! Zajímavější by proto bylo zveřejňovat vzrůst či pokles „zaznamenaných hodin telekomunikačního provozu“ bez ohledu na to, kolika čísel se týká. Jedna osoba může během jednoho roku používat třeba i desítky telefonních čísel, avšak analýzou by se bezpochyby prokázalo, že mnoho z nich bylo aktivních po krátkou dobu a poté již sotva kdy. A strašidelná bublina by splaskla.
Důsledek legislativy.
Poslanci jsou in puncto počtu odposlechů konfrontováni s důsledky své legislativní činnosti. Z trestního řádu totiž vypustili podmínku, kterou stále mají zpravodajci, když žádají o povolení odposlechu: že by odhalování nebo dokumentování sledovaných činností bylo jiným způsobem neúčinné nebo podstatně ztížené či v daném případě nemožné. Trestní řád uvádí jako podmínku povolení odposlechu pouze vedení trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo i pro jiný takový, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
Úniky.
Posledním tématem byly oblíbené úniky policejních odposlechů, jejichž zveřejnění je však nepochybně trestným činem. V jiných případech jsou zase společensky nebezpečné záměry autorů různých „vyšťáraných“ (ve skutečnosti však podstrčených) materiálů završeny teprve až jejich publikováním (kdyby zůstaly Kubicovy výplody utajené a místo mluvení o nich se pracovalo na skutečných případech, bylo by to užitečnější; kdyby zůstaly písemnosti akce Olovo nepublikovány, nebyl by završen záměr pachatele poškodit pomluvou dotyčnou osobu). Policie připravuje způsob, jak digitální nahrávky „cinknout“, aby bylo při úniku jasné, odkud to bylo. Musí se však nejprve vypořádat s důvodně předpokládanou námitkou advokátů, že do nahrávky bylo zasahováno, a tudíž není procesně použitelná, což by mohlo mít u některých fundamentalisticky formalistních soudců naději na úspěch.
Náprava povrchní diskuse.
Shrnuto, sečteno, byl to jistě prospěšný začátek a asi by bylo dobré pokračovat. Agora tento záměr má, což jest nadějné - obzvlášť tehdy, podaří-li se diskusi věnovat vyčerpávajícím způsobem podstatě problému, byť by se již nedostalo na další možné odbočky. Ty však lze s výhodou samostatně a podrobně prodiskutovat jindy, aby bylo možné jít více do hloubky. To by byla věc v této zemi nevídaná! Dosud lze totiž pouze konstatovat, že téměř veškeré v tisku či na internetu zveřejněné názory na toto téma trpí značnou povrchností, vyplývající z omezeného prostoru a jednostranné zaujatosti diskutujících; televizní či rozhlasové debaty jsou taktéž povrchní, zejména kvůli laickému přístupu moderujících, kteří mají úpornou snahu si v krátkém čase odfajfkovat celou řadu „probraných“ témat. To vše znemožňuje jít do hloubky a výsledkem je mozaika jednotlivých stanovisek, ne nepodobných výkřikům do tmy a ze tmy.
Podivné praktiky soudců.
Současné snahy soudců po vyšší míře nezávislosti svého postavení musejí být podloženy podstatně vyšší mírou jejich závislosti na zákonu (více na jeho duchu než na jeho nedokonalé liteře) a ozdobeny kritickou sebereflexí. S lecčíms lze začít ihned. Domnívají se například soudci, že je veřejnost srozuměna s následujícím případem, který je tak absurdní, že by mohl začít: bylo - nebylo? Soudce nařídil odposlech obviněné, policii nesdělil jméno jejího obhájce, policie vše nahrála a soudce si vše poslechl. Všechno špatně! Ústavní soud pochopitelně nařídil nosiče s protiprávně nahranými odposlechy úředně zničit. Soudce, který si tyto utajené (!) materiály od policie proti podpisu převzal, je ke zničení nevydal. Každý jiný by za to hned skončil za katrem. Tento „soudce“ však nikoliv - a jestli neumřel, „soudí“ dodnes.
