Není jednoduché odpovědět na otázku, zda je dobře, že vláda přežila svou první krizi, nebo zda by bylo lepší, kdyby nestabilní kabinet padl a politici hledali raději jiné řešení složité situace.
Dohoda o koaličních zárukách je všechno jiné než dokument, z něhož by se dalo odvodit, že budeme mít stabilní vládu schopnou přivést zemi do Evropské unie. To je daleko podstatnější než otázka, zda daně vzrostou tak, jak si Špidla usmyslel. Přesto nelze nezmínit, že daňové posuny, které bude vláda znovu tlačit do zákona o státním rozpočtu, nemají s úhradou povodňových škod nic společného, ať už pro ně tentokrát Hana Marvanová zvedne ruku, nebo ne. Vládní argumentace je v tomto případě veskrze falešná a vzhledem k mnoha lidským tragédiím, které povodeň způsobila, i velmi nemorální.
Nyní je šance, že daňová reforma vznikne způsobem, jakým by každá daňová reforma měla vznikat. Tedy po důkladné analýze a na základě koncepce alespoň střednědobé fiskální politiky. Tu pro ministra financí Bohuslava Sobotku připravuje tým ekonomů velmi pestré názorové orientace od Pavla Mertlíka až po Ondřeje Schneidera. Zde ovšem existuje jeden poměrně zásadní problém, a to ten, že jejich doporučení nebudou v souladu s programovým prohlášením vlády, neboť u jeho přípravy zcela zjevně žádný kvalifikovaný ekonom neasistoval.
Možná ale tento rozpor nebude podstatný. Nyní jde především o to, že premiér ve své první skutečné politické zkoušce zcela selhal a svou hru prohrál na celé čáře. O sabotáži již více než týden proklínané ženy věděl dopředu. Patrně dopředu měl také domluveny bleskové konzultace se šéfem komunistů Grebeníčkem. Jeho pokus přejít k menšinové vládě s podporou komunistů však totálně ztroskotal. Nejspíše především pro odpor prezidenta republiky. Médii opěvovaný chladnokrevný diskutér a taktik po posledních dvou týdnech vypadá spíše jako vzteklý chlapec dupající si nožičkou a jeho politická budoucnost přechází z tónů jásavě růžové k hodně tmavé šedi až černi. Jeho stranický kmotr Miloš Zeman od něho dal již ruce pryč a pro deník Právo pronesl jeden ze svých patrně nejzdařilejších bonmotů – „Vládnout se musí umět.“
Je velmi pravděpodobné, že rozdávání karet začne zase od začátku. Je totiž načase rozhlédnout se, kdo by tak asi onu vladařskou schopnost nepostrádal. Premiér na penzi už ohlásil svou předvolební podporu senátorskému kandidátu ČSSD v Praze 10. Ten je ve svém okrsku favoritem. Je čas se oholit a předvést lidu. Zeman se po boku svého senátora skoro určitě vrátí triumfálně do politické arény. Sliby o důchodu na věčné časy pod smrky na Vysočině budou rychle zapomenuty. Hrad je Hrad. Má víc pokojů než Kramářova vila a někdo přece musí zachránit ohroženou loď české sociální demokracie. Špidla tím, jak nezvládl konflikt uprostřed koalice, pro takový obraz z českých dějin dobře napnul plátno do rámu.
V téhle situaci je velmi nepravděpodobné, že by mohla současná koalice vydržet ještě alespoň rok a půl, než se podaří vstoupit do EU. Zároveň se ale zmenšila pravděpodobnost, že by se v případě definitivního odchodu Unie svobody na smetiště dějin podařilo sociální demokracii ustavit funkční menšinovou vládu podle Špidlových představ, což znamená formálně na bázi ad hoc jednání o každém zákonu s opozičními stranami, ve skutečnosti na základě nepsané opoziční smlouvy s komunisty. Daleko pravděpodobnější je, že v čele vlády stane během historicky krátké doby někdo zcela jiný. Například Stanislav Gross. A bude to vláda velké koalice.
Z nedávné historie víme, že je možné sestavit vládu i jiným způsobem než tradičním vyjednáváním politických stran. Jestli bude od února příštího roku na Hradě prezident politicky stejně obratný v zákulisních jednáních, jako byl Václav Havel, tedy člověk, který umí vládnout, můžeme se dočkat obdoby Tošovského kabinetu v trochu jiné barvě politického kabátu. Nakonec proč ne. Taková skoroúřednická vláda například daleko snadněji udělá pořádek ve veřejných financích, což je krok, který vždy někoho musí bolet. Našlo by se i pár dalších ne zrovna politicky vděčných zadání. Navíc tou nejméně vítanou variantou by byly nové volby a s nimi spojená obvyklá hibernace státního aparátu v okamžicích nejdůležitějších pro naši cestu do Evropy. Je to jasné, vládnout se opravdu musí umět.
