Zloději kradou v naší prodejně různé předměty – zboží i osobní věci zaměstnanců.
Neuvěřitelně mě proto naštvalo, že i když jsme jich pár vypátrali (policie totiž jakékoliv „investigativnější“ pátrání předem vzdala), nakonec se nám zloději vysmáli. Dostali jen nízkou pokutu, nějaké vězení jim prý vůbec nehrozilo. Prý jde o nepatrnou škodu a ta není trestným činem. Je to pravda? Krádež je přece vždycky krádeží?!
Jindřich Novotný
Bohužel vás zklamu. Podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb., v platném znění) se krádeže dopouští „jen“ ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a
a) způsobí tak škodu nikoli nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
e) byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Na jiném místě (§ 81) pak zákon definuje, co to znamená „škoda nikoliv nepatrná“: Jde o škodu dosahující částky nejméně 5000 korun.
V praxi to tedy (až na níže uvedené výjimky) znamená, že ukradne-li někdo věc za méně než pět tisíc, nedopouští se trestného činu. Nehrozí mu vězení ani zápis do rejstříku trestů. Dopustil se „jen“ přestupku, tedy jednání sice protispolečenského a zákonem sankcionovaného, ale nevnímaného tak přísně jako v případě trestných činů. Typickým trestem za přestupek je pokuta. Navíc je neprojednávají soudy, ale „běžné“ správní úřady.
Z uvedené definice ale vyplývá, že hranice 5000 korun neplatí absolutně. Stačí, když lze na pachatele použít některý z dalších bodů, zmíněných pod písmeny b) až e). Krádeže „pod pět tisíc“ tedy nelze páchat donekonečna: Jestliže už byl pachatel během posledních tří let alespoň jednou potrestán (jakkoliv, tedy i „jen“ za přestupek), napříště už půjde automaticky o trestný čin, přestože opět způsobí jen nepatrnou škodu.
Nehledě na výši škody také stačí, když si cizí věc přisvojí vloupáním – zjednodušeně řečeno to znamená překonáním překážky (zámek a podobně). Nebo když věc vytáhne někomu z kapsy nebo kabelky.
Výše škody nehraje roli ani v případě použití násilí bezprostředně po krádeži. Dodejme však, že při použití násilí nebo pohrůžky násilím přímo během činu by se jednalo o loupež, která je trestním zákonem hodnocena přísněji než krádež.
Na závěr ještě jedno důležité pravidlo: Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li ji zjistit, vychází se z nákladů na případné obstarání stejné nebo obdobné věci.
Mgr. Zdeněk Bauer právník
