Evropský soud pro lidská práva vnesl nejistotu do fúzí obchodních společností a družstev
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice z 15. října 2009 nabyl účinnosti 1. března 2010. ESLP se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi. Kromě jiného i odepřením práva stěžovatelů na spravedlivý proces u českých soudů. Toto právo zaručuje článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé spatřovali jeho odepření zejména v § 131 odstavec 3 písmeno c) obchodního zákoníku. Dle něj není možné, aby byla valná hromada zabývající se fúzí, převodem jmění, rozdělením nebo změnou právní formy společnosti či družstva – souhrnně přeměnou – prohlášena za neplatnou, pokud již byla taková přeměna zapsaná do obchodního rejstříku.
Soudní řízení V praxi bývá usnesení valné hromady o přeměně napadáno žalobou na neplatnost. Přitom se soudní řízení o neplatnosti odehrává paralelně s rejstříkovým řízením o zápisu přeměny do obchodního rejstříku, na které má soud lhůtu patnáct pracovních dnů. Stává se tedy, že rejstříkový soud zapíše přeměnu ve lhůtě do obchodního rejstříku, aniž by přerušil řízení do doby, než bude rozhodnuto o neplatnosti usnesení napadnuté valné hromady v paralelně se odehrávajícím soudním řízení. Soud, který projednává neplatnost usnesení valné hromady, je pak povinen na základě uvedeného ustanovení obchodního zákoníku a v současnosti i dalších ustanovení zákona o přeměnách obchodních společností a družstev řízení zastavit, aniž by mohl meritorně rozhodnout. V řízení o neplatnosti pak lze pokračovat, jen pokud se jeho předmět změní buď na náhradu škody nebo na právo na dorovnání.
Nepřiměřené omezení ESLP v rozhodnutí sice konstatoval, že omezení přístupu k soudům – nemožnost domáhat se meritorního rozsudku ve věci, pokud již byla přeměna zapsaná – bylo zákonné, protože bylo upraveno vnitrostátním právem. A deklaroval, že bylo i legitimní, pokud jde o sledovaný veřejný cíl či zájem chránit právní jistotu a podpořit ekonomický rozvoj. Současně však dospěl k závěru, že takové omezení přístupu k soudům je nepřiměřené vůči sledovanému „legitimnímu“ cíli. ESLP také doplnil, že změnu předmětu řízení – žaloby na neplatnost usnesení valné hromady na případnou náhradu škody či na přiměřené zadostiučinění kvůli porušení základních práv společníka – nelze považovat za relevantní právní prostředek zmírňující účinky takového ustanovení (omezení). Štrasburský rozsudek tedy konstatoval, že ČR porušila článek 6 úmluvy, protože stěžovatelům bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. ČR má nyní na základě tohoto rozhodnutí povinnost zajistit stav, který bude v souladu s článkem 6 úmluvy. Toho se zřejmě docílí novelizacemi obchodního zákoníku i zákona o přeměnách, protože oba předpisy obsahují stejný druh „omezení“ přístupu k soudům v případech, byla-li příslušná přeměna zapsaná do obchodního rejstříku. Je i možné, že bude novelizován občanský soudní řád upravující postup soudů při zápisu přeměn do obchodního rejstříku.
Nápravný proces Zákonodárce musí na jedné straně hájit právní jistotu, flexibilitu a fungování společností a družstev při určování jejích vlastníků. Na druhé je však povinen umožnit, aby se oprávněná osoba mohla domoci svého práva na meritorní projednání případné neplatnosti usnesení valné hromady. Jak nápravný proces dopadne, se zřejmě dozvíme z připravovaného legislativního návrhu reflektujícího odsuzující rozhodnutí. Do přijetí novely však bude pravděpodobně u přeměn panovat právní nejistota. Například i proto, že na základě uvedeného rozhodnutí mohou soudy, u nichž se odehrává řízení o neplatnosti usnesení valné hromady týkající se přeměny, toto řízení přerušit a podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení problematického ustanovení zákona.
