Pořád nemám příliš jasno, v jakých případech musím jako podnikatel (právnická osoba – společnost s ručením omezeným) platit koncesionářské poplatky. Vím, že z každého přijímače ve firmě. Ale jak je to s placením za autorádio? A jak je to v případě, že si zaměstnanec přinese na pracoviště svůj přijímač? A musíme vůbec platit poplatek za nějaký přijímač přes to, že na něm Českou televizi vůbec nesledujeme?
Pořád nemám příliš jasno, v jakých případech musím jako podnikatel (právnická osoba – společnost s ručením omezeným) platit koncesionářské poplatky. Vím, že z každého přijímače ve firmě. Ale jak je to s placením za autorádio? A jak je to v případě, že si zaměstnanec přinese na pracoviště svůj přijímač? A musíme vůbec platit poplatek za nějaký přijímač přes to, že na něm Českou televizi vůbec nesledujeme?
čtenář z Liberecka
Koncesionářské poplatky jsou vlastně „daní za vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače“ – tedy bez ohledu na to, zda skutečně sledujete Českou televizi nebo Český rozhlas. Důvody jsou zhruba dva: Jednak je dokazování v tomto případě téměř nemožné, navíc snad každý sleduje alespoň občas přenosy například z olympiády nebo hokeje, které veřejnoprávní stanice nabízejí.
Druhým důvodem je teorie, že na financování veřejné služby by se měli podílet všichni, přestože se dobrovolně rozhodnou ji nevyužít. Zatímco fyzické osoby platí jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek nezávisle na počtu přijímačů, právnické osoby tolik poplatků, kolik mají přijímačů. Mimochodem: Zákon rozlišuje jen fyzickou a právnickou osobu, nehovoří tedy o podnikatelích. Znamená to, že podnikající fyzická osoba se může řídit předpisy pro „normální“ fyzické osoby. A naopak třeba neziskové sdružení by mělo platit poplatek za každý přijímač, přestože nepodniká a nevytváří zisk.
Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, analogicky to platí o zařízení umožňujícím rozhlasový příjem. Podle zákona se tedy musí platit i za MP3 přehrávač či diskman (pokud umožňují poslech rozhlasového vysílání), nebo za autorádio či například televizní kartu v počítači.
Jestliže jedno zařízení umožňuje příjem jak televizního, tak rozhlasového vysílání, platí se za něj oba poplatky.
Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač příslušenstvím dopravního prostředku, je poplatníkem provozovatel dopravního prostředku.
Pokud fyzická nebo právnická osoba užívá televizní přijímač, který není v jejím vlastnictví, stává se poplatníkem tato osoba, pokud jej drží nebo užívá alespoň jeden měsíc. Firma tedy není povinna platit poplatek za přijímač, který si na pracoviště přinese zaměstnanec, přinejmenším po dobu prvního měsíce. Podle řady právníků není povinna platit jej ani poté, pokud jej drží nebo užívá pouze zaměstnanec, nikoliv právnická osoba (zákon totiž hovoří o „užívání právnickou osobou“). Samozřejmě ale jen v případě, že zaměstnancova domácnost už řádně odvádí televizní či rozhlasový poplatek.
Mgr. Jan Beneš, právník
