Zaměstnanci, u jehož firmy dochází při organizačních změnách k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, nenáleží odstupné, jestliže rozvázal pracovní poměr s dosavadním zaměstnavatelem a poté nastoupil do pracovního poměru k přejímajícímu zaměstnavateli.
Foto: Martin Siebert
Zaměstnanec propuštěný kvůli nadbytečnosti, zrušení či přemístění firmy má podle zákoníku práce nárok na odstupné. Jenže pokud začne u stejné firmy pracovat na základě pracovní smlouvy či dohody o pracovní činnosti dříve, než uplyne doba, po kterou byl jeho příjem krytý odstupným, musí celé nebo část odstupného vrátit. Stejná logika se podle rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahuje i na případy, kdy firmu koupila nebo si pronajala jiná společnost. Ta pak vystupuje jako tzv. přejímající zaměstnavatel.
Kdy se vrací odstupné
Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, tedy před uplynutím nejméně tří měsíců od skončení pracovního poměru, do práce u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Neboť zaměstnavatel mu již v době, po kterou měl být zaměstnanec zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, musí platit mzdu za vykonanou práci. Sociální situace zaměstnance, k jejímuž překlenutí odstupné slouží, tak byla v rozhodné době vyřešena dosavadním zaměstnavatelem.
Z pohledu vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nemůže být spravedlivý důvod k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od dosavadního zaměstnavatele obdržel mzdu za vykonanou práci. V § 68 odst. 1 zákoníku práce se proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil.
Jak je to při prodeji firmy
Dosavadním zaměstnavatelem je třeba ve smyslu § 68 odst. 1 zákoníku práce rozumět, jak dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2190/2009, ze dne 9. 9. 2010, nejen zaměstnavatele, který zaměstnanci vyplatil odstupné a u něhož se zaměstnanec „vrací“ do práce, ale také fyzickou nebo právnickou osobu, na níž od tohoto zaměstnavatele v mezidobí (po skončení zaměstnancova pracovního poměru) přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Tedy také přejímajícího zaměstnavatele, u něhož by zaměstnanec nadále pracoval, kdyby původní pracovní poměr nebyl rozvázán.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části, při nájmu podniku nebo jeho části, při prodeji podniku ve veřejné dražbě nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v § 338 odst. 2 zákoníku práce. Tedy dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele.
Za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.
