Při vyčerpání celé doby pro probírání podpory v nezaměstnanosti, musí pro další nárok odpracovat nejméně šest měsíců. To neplatí v několika konkrétních situacích.
Foto: Profimedia
Uchazeč o zaměstnání, který v posledních třech letech před zařazením do evidence úřadu práce pobíral podporu v nezaměstnanosti po maximální dobu 5, 8 nebo 11 měsíců, má nárok na další podporu, pokud následně pracoval nejméně šest měsíců. Muselo však jít o zaměstnání či jinou výdělečnou činnosti, z níž byl důchodově pojištěn. (Jaký je nárok při předchozím nevyčerpání celé podpůrčí doby čtěte v článku Kdy máte nárok na podporu v nezaměstnanosti při opakované ztrátě práce)
Šestiměsíční lhůta se nevyžaduje v případech:
• kdy uchazeč o zaměstnání skončil zaměstnání nebo výdělečnou činnost ze zdravotních důvodů [tedy došlo např. k ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele podle ust. § 52 písm. d) a e) nebo okamžitým zrušením ze strany zaměstnance podle ust. § 56 písm. a) zákoníku práce], nebo
• s ním byl rozvázán pracovní poměr z organizačních důvodů, protože se zaměstnavatel nebo jeho část ruší či přemísťuje, nebo stal-li se zaměstnanec nadbytečným, nebo
•proto, že zaměstnavatel porušil podstatnou povinnost vyplývající z právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo sjednaných pracovních podmínek [a zaměstnanec tak byl nucen zrušit pracovní poměr okamžitě ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce].
Do doby šesti měsíců, jejichž „odpracování“ zaručuje opětovný nárok na podporu v nezaměstnanosti, se ovšem nezapočítává doba důchodového pojištění získaná v tzv. nekolidujícím zaměstnání. To je doba, po kterou uchazeč o zaměstnání vykonával povolenou pracovní činnost, přestože byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadem práce. Není důležité, zda během této činnosti pobíral, nebo nepobíral podporu v nezaměstnanosti. (Více si přečtete v článku Přivýdělek při podpoře v nezaměstnanosti? Od ledna zapomeňte.)
Tady je zase nutno připomenout, že pokud byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr ze zdravotních důvodů podle ust. § 52 písm. d) zákoníku práce, pak vznikl nárok na odstupné nejméně ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku. To znamená, že pokud se stane uchazečem o zaměstnání, vznikne mu nárok na podporu v nezaměstnanosti až po uplynutí doby dvanácti měsíců v evidenci uchazečů o zaměstnání resp. od skončení zaměstnán, kterou kryje vyplacené odstupné.
Podobně zaměstnanci, který okamžitě rozváže (zruší) pracovní poměr ze zdravotních důvodů ve smyslu ust. § 56 písm. a) zákoníku práce, vznikne nárok na odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, nárok na podporu tedy vznikne až po třech měsících od skončení zaměstnání resp. třech měsících v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Pokud jde o případy rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů (§ 52 písm. a), b) a c) zákoníku práce), pak odstupné činí nejméně trojnásobek průměrného výdělku, nárok na podporu tedy vznikne nejdříve po třech měsících od skončení zaměstnání resp. třech měsících v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Nejsvízelnější ovšem bude v praxi situace zaměstnance, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ust. § 56 písm. b) zákoníku práce, protože mu insolventní zaměstnavatel nevyplatil řádně a včas mzdu, plat nebo jejich náhradu (do 15 dnů po uplynutí termínu jejich splatnosti). (Více čtěte v článku S hodinovou výpovědí kvůli nevyplacené mzdě musíte počkat)
I takovému zaměstnanci vznikne nárok na odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Stěží však lze předpokládat, že pokud zaměstnavatel nevyplácel mzdu, vyplatí odstupné. Přitom takovému zaměstnanci nevznikne nárok na podporu v nezaměstnanosti. Může se po relativně velmi dlouhou dobu ocitnout bez jakýchkoliv prostředků, než se případně domůže pomoci od úřadu práce, který mu vyplatí dlužné mzdové nároky v rámci pomoci zaměstnancům insolventních zaměstnavatelů podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Nejde přitom jen o otázku času, ale též výše pomoci. Problém totiž může spočívat také v tom, že pokud zaměstnavatel nepotvrdí výši zaměstnancem uplatněných dlužných mzdových nároků (např. neposkytne úřadu práce potřebnou součinnost, což se v praxi stává) a zaměstnanec nebude schopen předložit potřebné doklady, které by výši mzdových nároků prokazatelně osvědčily, vlastními silami, úřad práce přizná a vyplatí zaměstnanci měsíční mzdový nárok ve výši částky rovnající se minimální mzdě! Nelze také vyloučit situaci, že zaměstnanci na takovou pomoc nárok vůbec nevznikne.
