O řešení sporu mezi státem a islámskou většinou by se měla snažit EU
Ve čtvrtek 17. května proběhly v Alžírsku parlamentní volby, kterým naprostá většina evropského tisku nevěnovala žádné komentáře a úvahy. Zvítězila v nich, jak se očekávalo, všemocná Fronta národního osvobození, která vznikla v roce 1954, v době, kdy v Alžírsku vypuklo povstání za nezávislost. Tato strana však vládne od získání nezávislosti země násilím a všemi prostředky brání demokratizaci Alžírska. V Evropě přitom jako by nikoho nezajímaly osudy a vyhlídky demokracie v této severoafrické zemi, která leží doslova na hranicích Evropské unie. Je to s podivem, protože EU dříve či později bude muset aktivně provádět nějakou novou politiku vůči Středozemí a usilovat o to, aby se prosperita a mír šířily i v této oblasti. Abychom pochopili současnou politickou situaci v Alžírsku, je třeba se vrátit do období po druhé světové válce.
Historický exkurz.
Tehdy se ve Francii, k níž Alžírsko patřilo, intenzivně uvažovalo o nejlepší nové podobě politického systému. Ten dosavadní ovládaly politické strany, které vyvolávaly opakující se nestabilitu. Proto generál Charles de Gaulle přišel s projektem prezidentské republiky, v němž výkonná moc bude vycházet od hlavy státu. Učinil tak za situace, kdy nejsilnější politickou stranou ve Francii byli komunisté a v jednu chvíli chybělo jen 49 hlasů v Národním shromáždění, aby se jejich předseda Maurice Thorez stal předsedou francouzské vlády. Sám de Gaulle ovšem tehdy neměl žádnou přímou politickou moc, protože se v lednu 1946 uchýlil do ústraní a čekal, až Francouzi pochopí, jak velkým nebezpečím musejí čelit a povolají ho nazpět do čela politiky. Musel však čekat ještě dlouho, protože se mezitím z iniciativy Spojených států amerických začala zvolna rozjíždět evropská integrace, počínaje hospodářsko-politickým spojenectvím Francie a Německa, takzvaným Evropským společenstvím uhlí a ocele.
Politicky slabá Francie.
Francie se stala spolu s Německem motorem hospodářského vývoje v Evropě. Životní úroveň se začala zvedat a sociální problémy ztrácely svou výbušnost mimo jiné proto, že byly budovány silné sociální systémy. Vnitřně však byla Francie politicky velmi slabá. Například v letech 1946 až 1954 se v Paříži vystřídalo u moci dvacet vlád, z nichž se téměř ani jedna nedokázala věnovat situaci v Alžírsku. Zlom, vedoucí k politickému převratu, ale nastal až s problémy ve francouzských koloniích, s porážkou ve Vietnamu, krizí okolo Suezského průplavu a hlavně s povstáním, které začalo v listopadu 1954 v Alžírsku. Všechno to byly rány pro prestiž Francie jako velmoci. Francie začala mezinárodněpoliticky upadat, a dokonce začala brzdit další politické a obranné sjednocování Evropy.
Přichází de Gaulle.
V polovině padesátých let se například začalo uvažovat o založení evropského obranného společenství, což byla idea, kterou silně podporovali Američané a Britové. Ti mimo jiné chtěli, aby byla Spolková republika Německo začleněna do NATO. V roce 1954 se sešel francouzský parlament, aby o této věci rozhodl. Tehdy se spojili socialisté a komunisté a společně s dalšími poslanci zabránili vzniku takového společenství. Byla to ostuda pro celou Evropu. V červnu 1958 pak konečně Francouzi pochopili, že jediným mužem, který dokáže problémy vyřešit, je generál de Gaulle v postavení silného prezident. Tím začala takzvaná pátá republika, poloprezidentský systém, v němž je omezena zákonodárná moc, Národní shromáždění, a od roku 1962 je prezident republiky volen v přímých volbách.
Nezávislost.
V roce 1962 pak de Gaulle díky svým silným pravomocem ukončil občanskou válku v Alžírsku a v dohodách z Evianu z března téhož roku uznal nezávislost země. Po získání nezávislosti opustila Alžírsko téměř celá francouzská komunita a Francie se jako by izolovala od této své bývalé nejbližší kolonie. Politicky začala zemi absolutně ovládat Fronta národního osvobození, která ovšem v téměř stoprocentně muslimském Alžírsku vykázala islám na okraj politického života. Proto tam až do dnešních dnů probíhá někdy horká, někdy skrytá občanská válka mezi vládními silami a převážně islámskou opozicí. Stála už asi 200 000 lidských životů a ochromila politický život.
Vítězství Islámské fronty spásy.
V roce 1989, kdy v Evropě padla železná opona, byl po téměř třiceti letech samostatnosti přijat v referendu zákon, umožňující zakládat strany nezávislé na státu, a zaveden takzvaný multipartismus. První strana, která se však objevila na scéně, byla Islámská fronta spásy, požadující zavedení islámského práva šaría. Následovaly další strany, které vytvořily neislámskou opozici - dvě berberské, z nichž jedna byla socialistická, Demokratické hnutí v Alžírsku a sociálnědemokratická strana. V obecních volbách v červnu 1990 pak jasně zvítězila Islámská fronta spásy. Konflikt se vyostřil, když vláda zatkla některé islámské představitele a asi 700 radikálů.
Zásah armády.
Na konci roku 1991 se pak konaly parlamentní volby, plánované na dvě kola. V prvním získala Islámská fronta spásy většinu přímých mandátů a bylo zřejmé, že ve druhém vyhraje s velkou převahou. Tehdy - na počátku roku 1992 - však zasáhla armáda, která znemožnila dokončení voleb, provedla převrat, rozpustila parlament a vyhlásila výjimečný stav. Brutálně zasáhla proti islámské opozici, veškeré orgány obecní správy, které Islámská fronta spásy demokraticky získala v roce 1990, byly rozpuštěny a strana byla zakázána.
Radikálové na scéně.
Obrovské množství lidí bylo posláno do internačních táborů na Sahaře. Proces demokratizace byl zastaven, a to přesně v době, kdy se v celém světě dal do pohybu. Islámští radikálové však v následujících letech pokračovali v násilných akcích nejen proti armádě a policii, ale i proti civilnímu obyvatelstvu. Alžírsko se tak postupně změnilo v zemi trvalé občanské války, o níž se svět přestal zajímat. Násilí zde přestalo mít nějaký politický smysl a rozprostřelo se nad celou zemí v podobě nejrůznějších seskupení a organizací - vládních, protivládních, kriminálních a dalších, které mezi sebou různými způsoby bojovaly a dodnes čas od času bojují. Nakonec se v Alžírsku objevila i al-Káida.
Bojkot posledních voleb.
Alžírsko je na hony vzdáleno demokracii, i když se třetí, předposlední volby v roce 2002 konaly už za účasti některých politických stran - dokonce těch dvou menších, umírněně islámských. V říjnu 2001 také prezident Abdal Azíz Buteflika poprvé oficiálně uznal berberskou kulturu a její jazyk za národní, protože v zemi žije 30 procent Berberů. Dodnes ovšem ovládá veškerý politický život Fronta národního osvobození, jež má svého premiéra Abdala Azíze Belchádema, který je současně i jejím předsedou. Tato strana vyhrála i současné volby, a nemohlo tomu ani být jinak. Většina občanů i politických stran totiž volby bojkotovala, protože od demokracie už nic neočekává - ani žádnou změnu, ani žádnou naději.
Angažmá Evropské unie.
Proč by se tedy nemohla Evropská unie více angažovat v této, pro velkou většinu obyvatel chudé zemi, v níž už nikdo v nic nevěří? Konflikt mezi státem a islámskou většinou by přece bylo možné řešit jinak než rezignací na demokracii a hodnoty, které ztělesňuje. Podobné problémy jako Alžírsko má i Turecko, ale tam se Evropská unie snaží pomocí přibližování tuto zemi stabilizovat. Současné mohutné lidové demonstrace proti nebezpečí islamizace Turecka pak dokládají, že mnozí Turci chápou evropskou perspektivu své země jako jedinečnou šanci a nechtějí, aby byla ohrožena. Předpokládat, že Alžířané chtějí navěky politicky a hmotně živořit na okraji Evropské unie, je smutným omylem. Rozšiřování EU pouze směrem na východ je sice v mnoha ohledech pochopitelné, ale do budoucna možná neudržitelné.