Na věštění konce konjunktury v Česku už máme opět specialisty. Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer se do hospodského vydání českých dějin navždy zapsal jako jeden z těch, kteří v listopadu 2013 rozhodli o tom, že euro bude za sedmadvacet. K tomu nemá cenu se vracet, folklor nepředěláte. V rozhovoru Pavla Párala s Miroslavem Singerem tak oba pánové, mužové to pokročilí, raději debatují o tom, co zajímá profesora i podavače na stavbě: Není už zase příliš dobře? A kdy a odkud to přijde tentokrát?
Osudové chyby
Češi jsou schopni si přivodit recesi vlastní chybnou hospodářskou politikou, zpravidla tím, že se do něčeho zamilují a setrvávají v onom stavu příliš dlouho. Kupříkladu fixní kurz koruny zavedený po velkých předchozích devalvacích fungoval ze začátku reforem v roce 1991 perfektně. Byl jednak oním polštářem, který usnadnil adaptaci na otevření ekonomiky, včetně zavedení konvertibility, jednak sehrál jako cena všech cen očekávanou roli „nominální kotvy“. Potíž byla v tom, že se promeškal moment, kdy se měl kurz koruny uvolnit, anebo fiskální politika o dost zpřísnit. Setrvávání v lásce k pevnému kurzu vyvolalo nejdřív velké nerovnováhy v obchodní a platební bilanci a pak útok na korunu.
Pokračující trend. Ekonomická úroveň se má přibližovat zemím eurozóny
Rok 1997 si ještě většina z nás starších dobře pamatuje, stejně tak krátkou recesi a doprovodné politické otřesy, které vyústily ve střídání stráží v roce následujícím. To byl příklad chyby v domácích úkolech. Tedy ne že by současná hospodářská politika byla bezchybná, ale obchodní bilance je ve stejném přebytku, jako tehdy byla ve schodku, takže hodně přes sto miliard. Tudíž tehdejší nerovnováha je na míle daleko, navíc nemáme fixní kurz, ale plovoucí, což je tak trochu autopilot, který na chyby reaguje dřív.
Na podzim roku 2008 a na rok 2009, kdy jsme schytali ránu naopak zvenčí přes zhroucení zahraniční poptávky a prázdné zakázkové knihy v tuzemských fabrikách, si ještě vzpomene každý, kdo smí volit. Jenže, a v tom má Miroslav Singer pravdu, současná situace ani v Americe, ani v eurozóně není srovnatelná - zrovna tam v řadě zemí skončila hubená léta teprve nedávno. Takže vidí poměrně dlouhou konjunkturu.
Kdo vidí do budoucnosti
Nevěříte-li domácím autoritám, zkuste se podívat na to, jak hledí do budoucna německé exportně orientované firmy, které působí celosvětově, a pokud jde o stav poznání, měly by mít díky svým zakázkovým knihám nepochybný „intelektuální předzápal“. I tam jsou však konjunkturní očekávání do budoucna, na nějakých šest měsíců dopředu, příznivá.
A ptát se na to, co bude ve vzdálenější budoucnosti? To je sice legitimní zvídavost, ale pravdu říká ten zrzavý a vousatý ekonom: „Na to neumím odpovědět, na to nemám dneska dost nahuleno.“ Jiný, poněkud méně rozevlátý český kolega, který se sestavováním makroekonomických projekcí živí, v podstatě jeho agnosticismus stran vzdálenější budoucnosti potvrzuje: „Za horizontem nějakých 12 až 18 měsíců jsou naše prognózy velmi naivní.“
Přestaňme filozofovat, patrioticky konzumujme a s optimismem tomuto národu nevlastním vyhlížejme věcí příštích.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Oddlužení jasně, ale takhle?
Jak nám ta unie pěkně roste
Kde je ten národní kapitál?
Poučení z voleb: spraví to láskyplná péče o Sudety?
