Velký pokrok v oblasti vesmírných technologií vzbuzuje v lidech velmi optimistická očekávání ohledně života mimo naši planetu. I z různých vědecko-fantastických filmů či prohlášení vizionářů typu Elona Muska se pak může zdát, že od osídlení Měsíce nebo Marsu lidstvo dělí už jen pár malých kroků. Jak ale upozorňují někteří odborníci, ve skutečnosti je to celé mnohem obtížnější.
Na problematické aspekty života v kosmu upozorňuje třeba nová kniha manželů Kelly a Zacha Weinersmithových. Titul s názvem A City on Mars: Can We Settle Space, Should We Settle Space, and Have We Really Thought This Through? (v českém překladu zhruba Město na Marsu: Můžeme se usadit ve vesmíru, měli bychom se usadit ve vesmíru a opravdu jsme to dobře promysleli?) popisuje značné výzvy, které stojí v cestě všem vizím ohledně kolonizace Rudé planety.
V nové knize autoři využívají vědecké argumenty k tomu, aby zkrotili nereálná očekávání mnoha lidí. „Po několika letech zkoumání vesmírných osad jsme se začali označovat za vesmírné vyvržence. Zjistili jsme totiž, že jsme pesimističtější než téměř všichni ostatní v tomto odvětví. Takoví jsme přitom dříve nebyli, přiměla nás k tomu až data,“ cituje Weinersmithovy web Singularity Hub.
Na průhledné kupole zapomeňte
V současnosti už lidstvo vyvinulo mnoho užitečných nástrojů, jež budou při osidlování jiných planet nezbytné. Týká se to třeba raketových či energetických technologií nebo schopnosti zajistit ve vesmíru různé potřebné minerály. Ještě většími výzvami by však mohly být některé skutečnosti týkající se medicíny, práva, ekologie, ekonomie nebo sociologie.
Jedním z hlavních problémů je třeba to, zda lidské tělo vůbec zvládne vydržet dlouhodobý život ve vesmíru. Několik astronautů už sice zažilo delší pobyt na Mezinárodní vesmírné stanici, úroveň tamní radiace je ale výrazně menší, než jaká panuje ve vzdálenějších částech vesmíru. „Se současnými znalostmi je těžké předvídat účinky tohoto záření na lidské tělo. Jedná se však o jeden z hlavních faktorů, jemuž se budou muset přizpůsobit veškeré návrhy obydlí mimo naši planetu,“ stojí v knize.
Tento názor Weinersmithovi převzali od jiného odborníka, architekta Brenta Sherwooda, který už dříve označil oblíbené vizualizace průhledných kupolí s úžasnými výhledy do vesmíru za nesmyslné a nepodložené. „Taková architektura by spálila lidi i veškerou zeleň, a to kvůli velmi silnému slunečnímu světlu. Místo toho tedy budou vesmírné domy pravděpodobně umístěny pod zemí nebo přinejmenším obklopeny skalami, aby své obyvatele ochránily před radiací,“ vysvětluje Sherwood.
Vesmírný porod je velmi rizikový
Další významnou komplikací pro dlouhodobý pobyt lidí je i jejich rozmnožování, a především případné těhotenství. „Zatím nevíme, zda nějaká část vývojového procesu nevyžaduje neustálou gravitaci. Nízká gravitace by navíc mohla poškodit kosti matky, což by mohlo vést k rizikovému porodu,“ konstatují Weinersmithovi.
Pokud by se nastávající matka nepohybovala v prostoru s umělou gravitací, možné komplikace by mohla odstranit jakási velká odstředivka, která by těhotnou ženu dostatečně roztočila. Toto bizarní zařízení nazvané ,přístroj pro usnadnění porodu dítěte odstředivou silou‘ bylo patentováno už v roce 1963, kritici jej ale často používají k tomu, aby poukázali na absurditu celé vesmírné reprodukce.
Z dalších odvětví se kniha podrobněji věnuje třeba právu. Důležitou otázkou totiž zůstává, kdo bude ve vesmíru vládnout a kdo bude zajišťovat dodržování zákonů či dalších pravidel. V tomto kontextu kniha zmiňuje třeba společnou správu Antarktidy, která by mohla být dobrým výchozím bodem pro návrh řešení. I přesto ale manželé zmiňují jednu zásadní otázku. „Pokud bude chtít Elon Musk postavit osadu na Marsu, kdo a jak mu v tom zabrání?“
Lidem může chybět i zvuk deště
Jak už z názvu knihy vyplývá, titul zkoumá také samotnou motivaci lidstva pro osidlování jiných planet. Kromě toho, že se jedná o zásadní milník potvrzující naše technologické schopnosti, může být těžké najít další přesvědčivé argumenty. Na planetách totiž chybí mnohé zásadní prvky života na Zemi, jako jsou třeba rostliny, zvířata nebo déšť.
Třeba Mars navíc dostává méně než polovinu slunečního světla oproti Zemi, a kromě toho je často sužován prachovými bouřemi. Ty ještě více zastiňují slunce, což může v kombinaci s ostatními faktory udělat z bydlení na Rudé planetě velmi depresivní zážitek.
Svůj názor Weinersmithovi dokládají i vzpomínkami astronauta Anatolije Berezovoje, který ve vesmíru strávil celkem 211 dní. Rus při dlouhých letech často poslouchal nahrávky jinak zcela běžných pozemských zvuků, jako třeba hrom, déšť nebo ptačí zpěv. „Nikdy mě to neomrzelo,“ okomentoval to před lety sovětský kosmonaut.
I toto vyjádření vedlo autory knihy k přesvědčení, že náš případný budoucí život na Marsu zdaleka nebude natolik zábavný a snadný, jako se v současnosti někteří lidé domnívají. „I země postižená rozsáhlou změnou klimatu, jadernou válkou a pobíhajícími zombie či vlkodlaky bude stále mnohem lepší místo pro život než Mars,“ uzavírají s nadsázkou Weinersmithovi.
